Odborná studie podle spisu Čeňka Zíbrta
Seznam pověr a zvyklostí pohanských VII.věku
Časově nejdelší, a zároveň informačně nejchudší a pro teatrology nejzáhadnější je epocha od 5. do 12. století, kdy do života předkřesťanské slovanské společnosti patřily nejrůznější zvyky a obyčeje související zejména s přírodou, prací a smrtí (ŠTEFANIDES, 2007, s.11). První epocha divadelních dějin na našem území se nedá považovat za doslova divadelní. Nemůžeme si sice být nikdy zcela jisti, jak tehdy rituály a obřady probíhaly, rozhodně však byly dalece vzdáleny podobě divadla, jak ho známe již o pár století dříve z oblasti Středomoří. To, co zkoumá spis Čeňka Zíbrta, se nedá ještě nazývat divadlem, spíše jde o pradivadlo1. Pojem amatérské divadlo se dá použít až od poloviny 20.století. Význam tohoto pojmu (provozování činnosti s divadelními znaky bez nároku na odměnu) je však s lidstvem mnohem déle, a jeho počátky na našem území mapuje spis “Seznam pověr a zvyklostí pohanských VII.věku”.
Přímé prameny k poznání zvyků a obyčejů v 5. – 12. století je možno rozdělit do dvou skupin. První jsou prameny církevního původu, které pečlivě zaznamenávaly pohanské projevy kvůli tomu, aby je církev mohla dokonale vymýtit. Dalšími prameny jsou literární díla (kroniky – např. Kosmova, legendy). Církevní vrchnost vydávala tzv. penitenciály 2 a homiliáře 3. Penitenciály mj. uváděly obsažné popisy předkřesťanských zvyků a obyčejů. V českých zemích je známý penitenciál Canon poenitentialis, připojený k Homiliáři opatovickému, vázanému na českou oblast (ČERNÝ, 1968, s.18). Podobným pramenem jako penitenciály je i Indiculus superstitionum et paganiarum, vzniklý nejspíše v 8. století ve Fuldě. Obsahuje usnesení koncilia germanského (r. 742), koncilia v Lestinnes (r. 743) a třicet záznamů o pohanských pověrách a obyčejích, které církev zapovídala. Těchto třicet záznamů má ohromný význam pro kulturněhistorické studium. Zíbrt studiem tohoto materiálu zjistil, že na konci 19. století ještě stále vzdělané národy udržovaly v lidových tradicích stopy předkřesťanských tradicí. Dodávám, že je tomu tak i na počátku 21.století (ZÍBRT, 1995, s.6).
scan listiny z 8.st.n.l.
Spis Čeňka Zíbrta dnešnímu čtenáři ukazuje, jak hluboko v lidech tkví původní – pohanské pověry v různých upravených formách a pozůstatcích. Popisuje veřejná vystoupení, provozovaná (pravděpodobně až na možné výjimky) bez nároků na odměnu, plné prózy i veršů, rekvizit, mimiky, gest, choreografie, někdy i s kostýmy, osvětlením ohňi a zvukovým doprovodem ochotnické muziky, ruchů a vřískotu. Takřka “pradivadlo”. Spis nás blíže seznamuje se soustavným soubojem křesťanství s pohanskými zvyky. Mnohé pohanské pověry ve zlomcích přežívaly do nedávných dnů. Takřka veškeré lidové zvyklosti a pověry jsou velmi teatrální a obrazné. Zračí se v nich duše národa a vykreslují jeho zvláštnosti a charakteristiky. Pohanské obřady vysvětlovaly lidem záhady přírodních jevů, v čemž musel logicky nastat střet s ideologií křesťanství. Koloběh roku, slunovrat, jaro, rovnodennost, narození, pohřby, svatby atd. – to vše pohanské obřady a obyčeje doprovázely velmi půvabně a přitažlivě, se vší obrazností a zároveň vášnivě, drsně a surově.
Podrobný rozbor – Indiculus superstitionum et paganiarum –
Seznam pověr a pohanských zvyklostí
1. O svatokrádeži na hrobech zesnulých.
2. O svatokrádeži vůči zesnulým, zvané dadsisas.
Psáno na základě představ o posmrtném životě. Zakazovalo se provádění oběti jídla a pítí na cestu. Provozovaly se bujné písně a tance jakožto oslava odchodu do šťastnějších končin. Bdění pozůstalých u mrtvoly provázely pitky, zpěvy, tance. Projevy žalu – jako trhání si vlasů, řezání těla, teatrální pokřik a úpění – to vše církev zapovídala. Stejně tak další praktiky s vyléváním vody pod máry, slavnosti nad mrtvými, zpěv, opíjení, ohavné hry, tance se škraboškami. Lidové naříkání nad mrtvolou byl model chování, dochovaný až do 19. století, dle Zíbrta šlo vlastně o “divadelní představení pozůstalé osoby” – nahlas mluvila, naříkala a prováděla gesta. Zakazovali i zvyk kladení mincí do rukou nebo úst mrtvého, vkládané z důvodu zajištění jeho cesty do podsvětí pro Chárona (stejný rituál najdeme u Řeků, Francouzů, Němců, Rumunů, Angličanů). Zapovězeným zvykem byl také chléb dávaný pod máry. (ZÍBRT, 1995, s. 10-29).
3. O kultu spurkalií v únoru.
Spurkalie byly (možná, ale nikoliv jistě) obřady na počest Slunce, zimního Slunovratu, na počest mrtvých. Slavily se v únoru. Objevovalo se užívání škrabošek a přestrojení za zvířata, které se později (až do dnešních dnů) děje při masopustu (ZÍBRT, 1995, s. 29-31).
pozn. 4
4. O pohanských svatyních.
Lidé si budovali sami posvátné chatrče, kde chovali polní božstva. Tam pak pořádali soukromé obřady a slavosti. Církvi vadilo, že tato místa nejsou vysvěcená (ZÍBRT, 1995, s. 31-33).
5. O svatokrádežích ve chrámech.
Církev nechtěla tolerovat ani obyčeje a slavnosti, které si lid dělal v chrámech a vedle nich. Tance v kostelích, přestrojování za maškary a průvody s nimi po chrámech. Škrabošky a zvířecí hlavy o Vánocích. O poutích lidé rušili církevní obřady zpěvem a tancem (ZÍBRT, 1995, s. 33-35).
6. O posvátných hájích, jež jsou nazývány nimidas.
Lesíky, které byly v očích lidu oživeny nadpřirozenými bytostmi, bývaly místy dění slavností, obětí, pálení ohňů, věšteb, zavěšování talismanů na stromy a čarování. Vše bylo zakázáno, stejně jako klanění a prosby u stromů, či vzývání lípy (ZÍBRT, 1995, s. 35-38).
7. O tom, co je tvořeno na skalách.
Kult výšin, animismus, kdy hora byla zosobňována jako bájeslovná bytost, byla chápána jako sídlo mýtických “pidimužiků”, duší zemřelých, atp. Hory byly obětními místy. Oběti na skalách – kult kamenů. Lidé tam již nesměli rozsvěcovat svíce, a nosit obětovat jídlo (ZÍBRT, 1995, s. 38-41).
8. O Merkurových a Jovových bohoslužbách.
Zaznamenány (a zakázány) byly i lidské oběti (ZÍBRT, 1995, s. 41-42).
9. O oběti, jež je přinášena některému ze svatých.
Lid ztotožňoval křesťanské svaté se starými božstvy. Okrašlování hrobů svatých, slavení rozjařeností, hodováním, tancem, hrami, zvířecími obětmi. Deklamovali prosbu, spojenou i s pohrůžkou, kdyby nebyla vyplněna (ZÍBRT, 1995, s. 42-44).
10. O ochranných amuletech a návazech.
Symbolické obrazy a značky na kovu, kamení či dřevě nosili lidé na těle. Stužky se zaříkadly se ovazovaly na tělo. Ptačí peří, ptačí pařáty, popsané lístky, na nitích různé rostlinné a zvířecí části (ZÍBRT, 1995, s. 44-52)
11. O uctívání pramenů.
U pramenů lidé obětovali, rozsvěceli světla, házeli drobnosti do vody či věštili z hladiny. Pohani o slavnosti Letnic nosívali pramenům zvířecí oběti, na obranu proti zlým duchům. České zvykosloví (viz čištění studánek). Například pohanský obřad: když dlouho nepršelo, zinscenovaly dívky obřad s odhalenou nahou dívkou a rostlinou blínu. Věřily, že déšť příjde. Dívčí prosby o déšť inscenovali také Bulhaři, Rumuni či kočující Romové (ZÍBRT, 1995, s. 52-57).
12. O zaříkávání.
Zažehnávací formule, které lidé tvořili ze starých modliteb, doprovázeli posunky, působícím proti nemocem a nehodám. Strnulé, přísně konzervativní formy se držely z pokolení na pokolení. Vznikaly tak i nesrozumitelné formule, o to více však asi působily. Obsahovaly zkomolená slova řecká, latinská. Ustálené formy tzv. žehnání. Přednášelo se i veršované zažehnání (ZÍBRT, 1995, s. 57-65).
13. O auguriích, nebo o věštění z ptačího, koňského nebo dobytčího trusu; a o kýchání.
Pojmem zootheismus dnes nazýváme tehdejší zvyk hledání pomoci u zvířat, jakožto bytostí vyšších. Věštby z kokrhání, vytí atd. Často se týkalo ptáků (dodnes se objevuje pověra, že kolikrát kukačka zakuká, tolika let se člověk ještě dožije). Věštby a pozdravy spojené s kýcháním (ZÍBRT, 1995, s. 65-77).
pozn.5
14. O věštění a hádání.
Věštby a hádání budoucnosti. Bylo zakázáno chodit k hadačům, kteří to inscenovali. Hádalo se z ruky, z hvězd, z různých předmětů, z kamene, z ohně atd. Církev se pokoušela třídit hadače na skupiny dle způsobů: věštcové (boží poslové a proroci), planetáři (z nebeských planet), čarodějníci (čáry a ďábel), kouzelníci (mámili lidský zrak kouzly), losníci (měli od ďábla los), zaklínači (měli satana zavřeného v truhle), hadači (ze snů, rukou, atd.), a černokněžníci (z hrobů a od mrtvých). Užívaly se různé atributy: voda, oheň , kamení, křišťál, kosti, vlasy, byliny… spolu se zaříkáváním (ZÍBRT, 1995, s. 78-90).
15. O ohni třeném ze dřeva, zvaném též nodfyr.
Tzv. “živý” oheň, vzniklý třením dřeva o dřevo, zvláště v dobách morových nákaz se věřilo v jeho ozdravnou moc (ZÍBRT, 1995, s. 90-95).
16. O mozku živočichů.
Pravděpodobně se týkalo zákazu věštby z mozku (ZÍBRT, 1995, s. 95-96).
17. O pohanských obyčejích při ohništi a při počínání některých věcí.
Krb byl vnímán jako střed života rodiny. Mezi lidmi bylo silné přesvědčení o hojivé síle domácího ohně. Ohni se dávaly zbytky jídel. Věštby z plamenů a kouře. (Podle ZÍBRT, 1995, s. 96-101).
18. O nejistých místech, jež jsou obdělávána pro svaté.
Týkalo se míst neposvěcených církví, vybíraných k stavění svatyní domnělých světců (ZÍBRT, 1995, s. 101-102).
19. O prosbách, jež dobří lidé přinášejí k “svaté”.
Výklad není jasný, týkalo se zřejmě pohanských tradic, manipulujících s mariánským kultem (ZÍBRT, 1995, s. 102-103).
20. O svátcích, jež jsou věnovány Jobovi a Merkurovi.
Církev vybízela (a vybízí dodnes) pouze ke svěcení neděle, a nikoliv čtvrtka a středy, které byly svěceny na počest pohanských bohů Wodana a Donara (stopy můžeme nalézt v názvu středy a čtvrtka v západoevropských jazycích). Zákaz se týkal předení a jiných prací, a krmení drobných domácích bůžků (ZÍBRT, 1995, s. 103-109).
21. O zatemnění luny, jež nazývají vinceluna.
Západoevropský lid na měsíc při zatmění křičel: “Vyhrej, ať zvítězíš!” A povzbuzoval ho k zápasu. Všeobecně se u různých národů nevysvětlitelný jev zatmění měsíce objasňoval jako velmi špatné znamení. Důvodem v jejich myslích byly čarodějnice, zlá zvířata, choroba, ujídání aj. Proti tomu se bránili hlukem, vřískáním, troubením; i přes výklady astronomů se držel tento iracionální strach dlouhou dobu, jev se opřádál barvitými vysvětleními, a stále se zahánělo zlo hlučným představením (ZÍBRT, 1995, s. 109-119).
22. O bouřích, rozích a lasturách.
Církev zakazovala užívání kalichů z rohů pro přípitky na počest svatých, spolu se zaříkáváním a čarováním. Troubilo se na mračna z věží, věřilo se představám, že je možno čarovat počasí; zaklínači se snažili ovlivňovat mračna zaklínači. Na polích se vztyčovali lístky s čarovnými slovy proti krupobití. Svěcení zvonů, aby se jimi zvonilo proti mračnům. Lastury obecních pastýřů, jako nástroj na zahnání bouře pro zachování úrody, přetrvávaly až do 19. století na jihu Čech. Zaklínači dostávali dávky za svou práci (viz Ladovy obrázky – obecní pastuch s rohem – jako pomocný ale asi také i na zahánění bouře) (ZÍBRT, 1995, s. 119-124).
23. O brázdách okolo osad.
Vyorávaly se brázdy jakožto ohraničení proti zlým duchům. Do nich se někdy i vysévala ochranná bylina. U Velkorusů to bylo velké divadlo: ženy vyorávaly brázdu za zpěvů a křiku, svitu loučí, s ikonami a navíc byly téměř bez šatů, s rozpuštěnými vlasy. Obecně se věřilo, že brázdy sloužily i jako obrana proti moru. Též v západní Evropě neprovdaná děvčata tahala pluh a doprovázela to obřady (ZÍBRT, 1995, s. 125-129).
24. O pohanském obyčeji trhaného sukna obuvi, jež nazývají yrias.
Nejistý původ slova yrias. Zákaz se týkal přestrojení do roztrhaného oděvu a obuvi. Také ve vánoční době (masopustě) – se objevoval zvyk strojení se za zvířata (ZÍBRT, 1995, s. 129)
pozn.6
25. O tom, že si vytvářejí z některých mrtvých svaté.
Lidové smýšlení o postavení zemřelých předků a o jejich ochraně. Církev zapovídala svěcení památky, těch, kteří nebyli vyhlášeni za svaté (ZÍBRT, 1995, s. 130-131).
26. O idolu z rozházené mouky.
Církev zakazovala pečení symbolického pečiva, zasvěceného božstvům. Zákaz oběti koláčů panně Marii (ZÍBRT, 1995, s. 131-133).
27. O idolech zhotovených ze sukna.
Týkalo se sošek božstev, vyrobených z hadrů. Pochybnosti o souvislostech se středověkou mandragorou. Dnes vynášení smrtky, loutky z hadrů na jaře, souvislost není prokázána (ZÍBRT, 1995, s. 134-135).
28. O idolu, jenž je nošen na prostranstvích.
Dlouhou dobu se udržovaly bujné a veselé pohanské obřady, nošení zobrazení bohů a model po polích, spolu s prosbou o úrodu. Bylo doprovázeno hrami, hodováním, koňskými závody. V podstatě šlo o představení s diváky (ZÍBRT, 1995, s. 135-136).
29. O pohanském rytu dřevěných nohou a rukou.
Už Egypťané ukládali v chrámech napodobeniny chorých údů. Zpodobování končetin nemocných, spolu s prosbou o uzdravení bylo rozšířené mezi různými národy. Tento obyčej byl potom křesťanstvím pozměněn, protože se nedařilo jej vymýtit. Až do dnešní doby zůstávají poutní místa s votivními dary. Choré údy z vosku, stříbra, zlata, dřeva (ZÍBRT, 1995, s. 136-144).
30. O tom, že u pohanů věří, že ženy pojídají lunu, aby se zmocnily lidských srdcí.
Církev chtěla vymýtit pověru, že ubývání měsíce je spojeno s čarodějnicemi, které ho ujídají. Lidé věřili, že tyto pojídají lidská srdce a maso. Možná příbuznost s vampyrismem (ZÍBRT, 1995, s. 144-145)
Spis Čeňka Zíbrta vycházející z takřka 13. století starého textu vyvolává ve čtenáři úžas nad tím, jak v našem kolektivním i osobním nevědomí plují fragmenty pohanských časů, aby se tu a tam vynořily do vědomí a inscenovaly s námi soukromé divadlo, při kterém objímáme stromy, tiskneme ruce na kámen nebo s nadějí hledíme do rozkrojeného plodu s očekáváním věcí příštích. Toto je hmatatelný odkaz zástupu předků, kteří stojí v čase přede mnou.
(Pro potěšení a ilustraci uvádím tři obrázky akademické malířky Magdaleny Cubrové, která se tématem pohanů, slovanů a Velké Moravy průběžně zabývá. Podoby pohanských bohů jsou z jejího trojrozměrného objektu, nazvaného Slovanská stéla.)
Poznámkový aparát:
1. Pradivadlo – tohoto pojmu užil André Schaeffner (in Dumur, 1965, s. 53) jako střešního pojmu pro spektakulární praxi ve všech kulturních kontextech a především ve společnostech nazývaných (kdysi) primitivními. Schaeffner sice upřednostňuje, že se nejedná o „divadlo před divadlem v historickém slova smyslu“ (in Dumur, 1965, s. 27), jeho pojmem však může nevhodně implikovat, že tyto formy nedosáhly dokonalosti řecké a evropské tradice, nebo jsou jen její nedokonalou realizací. Etnoscénologie proto dnes raději mluví o kulturních performancích či kulturní a/nebo spektakulární praxi. Tyto činnosti pozoruje relativizujícím pohledem etnologa, který je v tomto případě v souladu s Schaeffnerem, podle něhož „nejpřímější cestu od jednoho divadla k jinému najde snáze etnolog než historik“ (in Dumur, 1965, s. 27)
DUMUR, G. Histoire de spectacles. Paris : Gallimard, 1965.
(PAVIS, 2003, s.308)
2. Penitenciály – seznamy pokut, které duchovní měli vyměřovat za přestupky proti církevním předpisům – zejména přestupky pohanské (ČERNÝ, 1968, s.17).
3. Homiliáře – sbírky převážně latinských kázaní, obsahují citace, celé pasáže doslovně převzaté ze starších ústních předloh; a mají úzký vztah k místním podmínkám vzniku (ČERNÝ, 1968, s.18).
4. Svarožic, bůh Slunce z přelomu 10.-11.století.
CUBROVÁ, Magdalena. Fotografie části sochy Svarožic – Slovanská stéla – trojrozměrný objekt. Kombinovaná technika na dřevě, 1999-2001. Objekt umístěn v Praze – Studio Bodi.
5. Vesna a Morena, jarní a zimní slunovrat. (Morena dodnes na některých místech vynášena na jaře – vynášení smrtky, zimy.)
CUBROVÁ, Magdalena. Fotografie části sochy Vesna a Morena – Slovanská stéla – trojrozměrný objekt. Kombinovaná technika na dřevě, 1999-2001. Objekt umístěn v Praze – Studio Bodi.
6. Bůh Veles, vládce podsvětí, a jeho družka bohyně plodnosti Živa.
CUBROVÁ, Magdalena. Fotografie části sochy Veles a Živa – Slovanská stéla – trojrozměrný objekt. Kombinovaná technika na dřevě, 1999-2001. Objekt umístěn v Praze – Studio Bodi.
Odborná literatura:
ŠTEFANIDES, Jiří. 2007. Obrysy dějin českého divadla. Od počátku do konce 19.století. 1. vydání. Olomouc : Univerzita Palackého, 2007. ISBN 978-80-244-1771-4
ČERNÝ, František. 1968. Dějiny českého divadla. I. Od počátků do roku 1861. 1.vydání. Praha : Academia, 1968.
ZÍBRT, Čeněk. 1995. Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII.věku. 2. vydání. Praha : Academia, 1995. 181 s. ISBN 80-200-0511-0
PAVIS, Patrice. Divadelní slovník – slovník divadelních pojmů.1.vyd. Praha : Divadelní ústav, 2003. 493 s. ISBN 80-7008-157-0
Pramen:
CUBROVÁ, Magdalena. Fotografie částí sochy Slovanská stéla – trojrozměrný objekt. Kombinovaná technika na dřevě, 1999-2001. Objekt umístěn v Praze – Studio Bodi.
