113kw.archive

Pedro Calderón de la Barca – Život je sen

 V této analýze se zabývám jedním z nejvýznamnějších dramatických textů renesance – drama Život je sen španělského autora jménem Pedro Calderón de la Barca, jehož dílo bylo inscenováno neustále téměř po dvě staletí.

 Během renesance a baroka se proměňuje společenské poslání divadla a jeho funkce. Objevuje se termín „pravidelná dramaturgie“ a nový způsob divadelních produkcí. Odraz nového vnímání řádu bytí v dramatu i odkazy na historické události a současnost. V této době tvoří své výpravné inscenace největší barokní dramatik, patrně druhý génius divadla po Shakespearovi, Španěl Pedro Calderón de La Barca (1600 – 1681), který během svého života psal světské hry, i mezihry (entremés ¹), a pak se po sérii osobních neštěstí se stal knězem a nadále psal již hlavně autos sacramentale ² pro město Madrid. Jeho světské hry se dají rozdělit do dvou kategorií – komedie pláště a meče (comedia de capa y espada ³) a vážné hry. Nejslavnější Calderónova světská hra je tříaktové veršované drama „Život je sen“ (La vida es sueño) – napsal 1631-1632, inscenováno bylo 1636 – filosofická alegorie o postavení člověka a záhadě života. Stěžejní drama španělského baroka, nastolující základní otázky smyslu a obsahu života, lidské existence a svobody člověka (cit. Macura, s. 147).

V tomto dramatickém díle na příběhu královského syna – prince Segismunda prezentuje barokně katolickou, idealistickou koncepci bytí, která pojímá reálný život jako pouhé snění a odlesk věčné, metafyzické existence. Jeho osudem je být vychováván v kobce – vězení, a izolaci, neboť jeho narození provázela zlá věštba. V době synovi dospělosti se král – otec rozhodne, že synovi dá i přes jeho prokletí, všechna privilegia, která mu náležejí. Segismundo nově nabytých možností využívá ve zlosti a snaze se mstít. Král ho znovu uvězní, a tehdy Segismundo, zpátky ve svém vězení, dochází k zásadnímu poznatku (potažmo sdělení – z pohledu diváka). Citaci z tohoto zásadního momentu celého dramatu uvádím níže. Následně, po určitých peripetiích, je charakter hlavního hrdiny napraven. Jako vedlejší dějová linie je v dramatu umístěna také milostná zápletka.

Hlavním poselstvím díla je poznání jedince, že samostatná volba vyšších duševních hodnot (cti, víry, pokory, poslušnosti, ušlechtilosti, velkorysosti, nesobeckosti – obecného dobra) je nejlepším řešením, ve světě, v němž si nemůžeme být ničím jisti. Autorovi se výjimečně podařilo shrnout (ať už své vlastní, či křesťanstvím inspirované) názory na základní otázky života, jeho smyslu a lidské svobody.

Jazyk

Citace klíčové scény – monolog Segismundo:

Ano, zkroťme, co nám dříme
v povaze, tu temnou zlost,
běs a ctižádost,
když je tomu tak, že sníme
a potom snad pochopíme,
že život je sen a snění
v světě, jenž je tím, čím není:
už chápu tu světskou lest,
člověk sní o tom, čím jest,
nežli přijde probuzení.

Král sní o tom, že je král,
a v tom poblouznění řídí
běh věcí a osud lidí:
a ten potlesk, o nějž stál,
do větru a větrem psal.
Vždyť smrt v jednom vydechnutí
obrátí to v dým a prach,
a co byl? To byl jen strach
vládnout, tuše procitnutí,
které čeká ve snu smrti.

Sní boháč, když vidí hrst
plnou zlata, strachem sklíčen,
sní, kdo si myslí, že je zničen,
a je sen, že drží půst,
sní ten, kdo začíná růst,
jen sní, kdo se dře den ze dne,
sní, kdo vsadil tisíc k jedné,
sní, kdo minul svůj den o věk,
všecko je sen, čím je člověk,
byť to nikdo neprohlédne.

Všichni sní, i já, já sám,
že v žaláři přebývám,
sním, že vidím svět svou mříží
sním, že teď mě život tíží.
Co je život? – Přelud. Klam.
Co je život? Závan vánku,
stín světýlka na kahánku.
Vše velké je malé jen.
Dnes už vím: život je sen
sen je i vír vidin v spánku.

V této klíčové scéně Pedro Calderón de la Barca vyslovuje hlavní myšlenku celého svého díla – svou filosofickou pravdu, ve které se, dle mého názoru, blíží k Platónovým myšlenkám (např. tyto verše chápu podobně jako výrok, že poznání spočívá v chápání neměnných forem či idejí). Je pravděpodobné, že autor vycházel hlavně z křesťanského pojetí.

Struktura dramatu

Tříaktové drama, s hlavní postavou Segismunda, kolem jejíhož dramatického jednání se odehrává celý příběh. Doplněn je vedlejší dějovou linií – milostný příběh, řadou vedlejších scén , s minimem scén epizodních. Rámcovou situaci bych definovala jako příběh prokletého syna královského otce a jeho cesta za poznáním.

Struktura textu

Text je složen samozřejmě z hlavního, ale velkou měrou i z vedlejšího textu. Plno explicitních scénických poznámek, určujících nejen pohyby postav po jevišti (případně jejich gesta a kostýmy), ale i kulisy a rozložení dekorací na scéně (viz např. I. 1.) dle mého názoru souvisí se zrodem nových forem předvádění divadla – na rozdíl od „holého“ shakespearovského jeviště se v baroku postupně setkáváme se vznikem scénografie. Divadlo se v období baroka stává smyslovým zážitkem, divák je ohromován dekoracemi, mechanismy umožňujícími létání či pyrotechnickými kouzly. Ustavuje se také výměnný systém kulisové dekorace, který se postupně stává univerzálním po celé Evropě. V souvislosti s jevištěm se mění i hlediště a rodí se tzv. kukátkové jeviště. Domnívám se, že i scénické poznámky v tomto textu Pedro Calderóna de la Barca se na změnách v „divadelnických myslích“ (a posléze na jevištích) podílely.

Struktura verše

Překlad Prof. PhDr. Mikeše je tvořen volným veršem, oscilujícím od AA-BB rýmu po ABBA ( příp. ABBAA i jiné typy rýmu) i v rámci jediné promluvy jedné postavy (viz. např. I. 6. – promluva Basilia).

Dramatické postavy

Tou zcela nejhlavnější postavou je bezesporu princ Segismundo, který se nachází nejprve ve věži, pak na královském zámku, a následně opět ve vězení, kde dochází k uvědomění si (a katarzi) svého osudu i klamu světa. Princ se projevuje jako sice vzdělaný, ale nejdříve zahořklý, po náhle poznaném pocitu vlastní důležitosti pyšný a zlý, až nakonec, po opětovném uvěznění, kdy poznává co, je v životě důležité, a vyslovuje ve svých promluvách filozofické pravdy; je možno nazvat moudrým. V závěru hry ho i ostatní postavy glosují jako „napraveného“ (např. III. 14. Basilio: „Tímhle skvělým činem, synu, ses mi vrátil z nenávratna.“

Dále by se za velmi důležité až hlavní postavy (zejména četností promluv, jednání a mírou charakterové prokreslenosti) dali považovat také král Basilio, Rosaura a Segismundův vychovatel Clotaldo.

Postavy vedlejší jsou Clarín a Astolfo.

Postavy pomocné jsou Estrella, důstojník, dvořan, první a druhý voják; případně skupina vojáků či lidu (který je pouze slyšet za scénou).

Postavy hlavní a vedlejší:

Basilio je stárnoucí polský král, vědec a astrolog, který celý život věřil věštbě hvězd více než schopnostem vlastního syna. „Na stará kolena“ se rozhodne, že dá synovi šanci. Postupně je zprvu překvapen jeho krutostí, posléze jeho prozřením a nečekanou moudrostí. Vystupuje jako moudrý, spravedlivý a jen po míru toužící panovník.

Clotaldo je starší muž, věrný pomocník krále Basilia. Vystupuje jako moudrý, ale rozhodný a přísný. Basilio ho celá léta posílal nahrazovat uvězněnému Segismundovi otce i učitele – Clotaldo s ním komunikoval. V dramatu se objevuje také druhá dějová linie milostného příběhu a smutného osudu dívky pocházející z nemanželského lože – postava jménem Rosaura. Clotaldo si uvědomuje, že on je jejím dávno ztraceným otcem, pomáhá jí a stojí za ní.

Rosaura je z Moskvy přicházející dívka nemanželského původu, jejíž čest pošpinil synovec krále Basilia Astolfo – slíbil jí lásku a posléze ji opustil a odjel usilovat o ruku dcery královy sestry – Estrelly. Rosaura je rozhodná, statečná a sebevědomá – ve své situaci už nemá co ztratit, jen získat. Neváhá se převlékat za muže, a je ochotna svou čest bránit i na ostří meče.

Astolfo je trochu pohodlný, trochu bezpáteřní synovec krále, který usiluje o přízeň své sestřenice Estrelly, přesto že miluje Rosauru – myslí si však, že jako nemanželské dítě pro něj není dost dobrá, zato že díky Estrelle se dostane na polský trůn. Vystupuje spíše jako zbabělec a pokrytec.

Clarín je téměř dramatický typ – commedii dell´arte připomínající postava sluhy, který se sice stará „o své“, ale zároveň umí být oddaným pomocníkem a je schopen přijmout svůj osud. Není však odvážný, ani sebevědomý jako Rosaura, s kterou přichází z Moskvy pomoci ji získat zpět její ztracenou čest.

V tomto dramatickém textu vystupují pouze postavy lidské, nejednají zde zvířata, věci, postavy nadpřirozené ani alegorické.

Čas a prostor

Událost počátku fabule: Čas fabule začíná před narozením prince Segismunda, v okamžiku, kdy jeho otci – králi Basiliovi, věštba prorokovala Segismundovu zločinnou budoucnost a krutou tyranskou vládu.

Událost počátku syžetu: Čas syžetu začíná momentem, kdy Rosaura a Clarín přicházejí ke věži, ve které je Segismundo uvězněn.

Čas vyprávěný, fiktivní, tedy čas fabule obsahuje celý Segismundův dosavadní život, nebo i blíže neurčenou dobu před jeho narozením (dobu, kdy byla jeho královskému otci sdělena věštba).

Čas vyprávění, čas znakový, tedy čas syžetu obsahuje pouze několik dní (ne více než týden) během nichž se stárnoucí král Basilio snaží zjistit, zda byla věštba pravdivá, a zda by přece jen nemohl svému synovi vládu přenechat. Nakonec se ukáže (z různých důvodů), že ano.

Čas vnímání, čas reálný byl v mém případě delší, než obvyklé 2-3 hodiny, neboť mne velmi zaujaly Segismundovy promluvy (hlavně v II. 18. a 19.; a v III. 1.), ke kterým jsem se při čtení vracela, recitovala si je, a znovu pomalu pročítala – a to i s odstupem dnů až týdnů. Mohla bych tedy říci, že u mne čas vnímání trval (ne jeden) měsíc – až téměř celý rok.

Prostor

Dramatický prostor tohoto díla je velmi stylizovaný až symbolický. Děj se odehrává na polském dvoře, v nedaleké tvrzi – Segismundovo vězení a na bojišti. Dramatický prostor je jednotný, uzavřený a přehledný. Segismundovy úvahy se někdy dotýkají lidstva, ale vždy vychází hlavně ze své vlastní situace.

Závěrem mohu říci, že toto dramatické dílo považuji za jedno z geniálních dramatických děl, které díky své univerzalitě, jednoduchosti a zároveň síle děje (a poselství) mohou být inscenovány kdykoliv, kdekoliv a vždy znovu zasáhnou své diváky. Právě díla jako toto, monology jako je Segismundův, jsou důvodem, proč nikdy nebude divadlo zcela vytlačeno z kulturního spektra.

Poznámkový aparát

1.entremés

mezihra – krátká komická hra během slavnosti, či mezi jednotlivými dějstvími tragédií nebo komedií – uváděla na scénu lidové postavy. Mistrně psal Pedro Calderón de la Barca.

(podle Pavis, 139)

2.autos sacramentale – alegorické náboženské hry provozované ve Španělsku a Portugalsku u příležitostných svátků Božího těla – morální a teologické problémy míseny s fraškou a lidovým tancem, hrány z vozů (carros). Potažmo měly předchůdce ve francouzské mysterii. (podle Brockett, 229)

3. comedia de capa y espada

komedie pláště a dýky – pro španělskou dramatickou tvorbu typická zápletka kolem urozených postav, jde jim o čest, náhodu, přestrojení. (Lope de Vega, Calderón, Tirso de Malina) Groteskní souběžná zápletka kontrastně a parodicky osvětluje svět aristokracie, soustředěna kolem postavy graciosa (sluha-šašek)

(podle Pavis, 229)

Prameny:

CALDERÓN DE LA BARCA, Pedro. Lékař své cti. Život je sen. Praha: Artur, 2008, s. 226. ISBN 978-80-86216-99-7

Zdroje:

MACURA, Vladimír. 1988. Slovník světových literárních děl A-L. 1. vydání. Praha: Odeon, 1988. 475 stran. S. 147.

PAVIS, Patrice. 2003. Divadelní slovník – slovník divadelních pojmů. 1. vydání. Praha: Divadelní ústav, 2003. 493 stran.

BROCKETT, Oscar. 2008. Dějiny divadla. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 948 stran.

PAVLOVSKÝ, Petr. Základní pojmy divadla. 1. vydání. Praha: Libru, 2004. 348 stran.