Tag Archive for Patrice Pavis

Seznam pověr a zvyklostí pohanských na našem území v 8.st.n.l.

Odborná studie podle spisu Čeňka Zíbrta

Seznam pověr a zvyklostí pohanských VII.věku

Časově nejdelší, a zároveň informačně nejchudší a pro teatrology nejzáhadnější je epocha od 5. do 12. století, kdy do života předkřesťanské slovanské společnosti patřily nejrůznější zvyky a obyčeje související zejména s přírodou, prací a smrtí (ŠTEFANIDES, 2007, s.11). První epocha divadelních dějin na našem území se nedá považovat za doslova divadelní. Nemůžeme si sice být nikdy zcela jisti, jak tehdy rituály a obřady probíhaly, rozhodně však byly dalece vzdáleny podobě divadla, jak ho známe již o pár století dříve z oblasti Středomoří. To, co zkoumá spis Čeňka Zíbrta, se nedá ještě nazývat divadlem, spíše jde o pradivadlo1. Pojem amatérské divadlo se dá použít až od poloviny 20.století. Význam tohoto pojmu (provozování činnosti s divadelními znaky bez nároku na odměnu) je však s lidstvem mnohem déle, a jeho počátky na našem území mapuje spis “Seznam pověr a zvyklostí pohanských VII.věku”.

Přímé prameny k poznání zvyků a obyčejů v 5. – 12. století je možno rozdělit do dvou skupin. První jsou prameny církevního původu, které pečlivě zaznamenávaly pohanské projevy kvůli tomu, aby je církev mohla dokonale vymýtit. Dalšími prameny jsou literární díla (kroniky – např. Kosmova, legendy). Církevní vrchnost vydávala tzv. penitenciály 2 a homiliáře 3. Penitenciály mj. uváděly obsažné popisy předkřesťanských zvyků a obyčejů. V českých zemích je známý penitenciál Canon poenitentialis, připojený k Homiliáři opatovickému, vázanému na českou oblast (ČERNÝ, 1968, s.18). Podobným pramenem jako penitenciály je i Indiculus superstitionum et paganiarum, vzniklý nejspíše v 8. století ve Fuldě. Obsahuje usnesení koncilia germanského (r. 742), koncilia v Lestinnes (r. 743) a třicet záznamů o pohanských pověrách a obyčejích, které církev zapovídala. Těchto třicet záznamů má ohromný význam pro kulturněhistorické studium. Zíbrt studiem tohoto materiálu zjistil, že na konci 19. století ještě stále vzdělané národy udržovaly v lidových tradicích stopy předkřesťanských tradicí. Dodávám, že je tomu tak i na počátku 21.století (ZÍBRT, 1995, s.6).

scan listiny z 8.st.n.l.

scan listiny z 8.st.n.l.

Spis Čeňka Zíbrta dnešnímu čtenáři ukazuje, jak hluboko v lidech tkví původní – pohanské pověry v různých upravených formách a pozůstatcích. Popisuje veřejná vystoupení, provozovaná (pravděpodobně až na možné výjimky) bez nároků na odměnu, plné prózy i veršů, rekvizit, mimiky, gest, choreografie, někdy i s kostýmy, osvětlením ohňi a zvukovým doprovodem ochotnické muziky, ruchů a vřískotu. Takřka “pradivadlo”. Spis nás blíže seznamuje se soustavným soubojem křesťanství s pohanskými zvyky. Mnohé pohanské pověry ve zlomcích přežívaly do nedávných dnů. Takřka veškeré lidové zvyklosti a pověry jsou velmi teatrální a obrazné. Zračí se v nich duše národa a vykreslují jeho zvláštnosti a charakteristiky. Pohanské obřady vysvětlovaly lidem záhady přírodních jevů, v čemž musel logicky nastat střet s ideologií křesťanství. Koloběh roku, slunovrat, jaro, rovnodennost, narození, pohřby, svatby atd. – to vše pohanské obřady a obyčeje doprovázely velmi půvabně a přitažlivě, se vší obrazností a zároveň vášnivě, drsně a surově.

Podrobný rozbor – Indiculus superstitionum et paganiarum -

Seznam pověr a pohanských zvyklostí

1. O svatokrádeži na hrobech zesnulých.

2. O svatokrádeži vůči zesnulým, zvané dadsisas.

Psáno na základě představ o posmrtném životě. Zakazovalo se provádění oběti jídla a pítí na cestu. Provozovaly se bujné písně a tance jakožto oslava odchodu do šťastnějších končin. Bdění pozůstalých u mrtvoly provázely pitky, zpěvy, tance. Projevy žalu – jako trhání si vlasů, řezání těla, teatrální pokřik a úpění – to vše církev zapovídala. Stejně tak další praktiky s vyléváním vody pod máry, slavnosti nad mrtvými, zpěv, opíjení, ohavné hry, tance se škraboškami. Lidové naříkání nad mrtvolou byl model chování, dochovaný až do 19. století, dle Zíbrta šlo vlastně o “divadelní představení pozůstalé osoby” – nahlas mluvila, naříkala a prováděla gesta. Zakazovali i zvyk kladení mincí do rukou nebo úst mrtvého, vkládané z důvodu zajištění jeho cesty do podsvětí pro Chárona (stejný rituál najdeme u Řeků, Francouzů, Němců, Rumunů, Angličanů). Zapovězeným zvykem byl také chléb dávaný pod máry. (ZÍBRT, 1995, s. 10-29).

3. O kultu spurkalií v únoru.

Spurkalie byly (možná, ale nikoliv jistě) obřady na počest Slunce, zimního Slunovratu, na počest mrtvých. Slavily se v únoru. Objevovalo se užívání škrabošek a přestrojení za zvířata, které se později (až do dnešních dnů) děje při masopustu (ZÍBRT, 1995, s. 29-31).

magdalena cubrovapozn. 4

4. O pohanských svatyních.

Lidé si budovali sami posvátné chatrče, kde chovali polní božstva. Tam pak pořádali soukromé obřady a slavosti. Církvi vadilo, že tato místa nejsou vysvěcená (ZÍBRT, 1995, s. 31-33).

5. O svatokrádežích ve chrámech.

Církev nechtěla tolerovat ani obyčeje a slavnosti, které si lid dělal v chrámech a vedle nich. Tance v kostelích, přestrojování za maškary a průvody s nimi po chrámech. Škrabošky a zvířecí hlavy o Vánocích. O poutích lidé rušili církevní obřady zpěvem a tancem (ZÍBRT, 1995, s. 33-35).

6. O posvátných hájích, jež jsou nazývány nimidas.

Lesíky, které byly v očích lidu oživeny nadpřirozenými bytostmi, bývaly místy dění slavností, obětí, pálení ohňů, věšteb, zavěšování talismanů na stromy a čarování. Vše bylo zakázáno, stejně jako klanění a prosby u stromů, či vzývání lípy (ZÍBRT, 1995, s. 35-38).

7. O tom, co je tvořeno na skalách.

Kult výšin, animismus, kdy hora byla zosobňována jako bájeslovná bytost, byla chápána jako sídlo mýtických “pidimužiků”, duší zemřelých, atp. Hory byly obětními místy. Oběti na skalách – kult kamenů. Lidé tam již nesměli rozsvěcovat svíce, a nosit obětovat jídlo (ZÍBRT, 1995, s. 38-41).

8. O Merkurových a Jovových bohoslužbách.

Zaznamenány (a zakázány) byly i lidské oběti (ZÍBRT, 1995, s. 41-42).

9. O oběti, jež je přinášena některému ze svatých.

Lid ztotožňoval křesťanské svaté se starými božstvy. Okrašlování hrobů svatých, slavení rozjařeností, hodováním, tancem, hrami, zvířecími obětmi. Deklamovali prosbu, spojenou i s pohrůžkou, kdyby nebyla vyplněna (ZÍBRT, 1995, s. 42-44).

10. O ochranných amuletech a návazech.

Symbolické obrazy a značky na kovu, kamení či dřevě nosili lidé na těle. Stužky se zaříkadly se ovazovaly na tělo. Ptačí peří, ptačí pařáty, popsané lístky, na nitích různé rostlinné a zvířecí části (ZÍBRT, 1995, s. 44-52)

11. O uctívání pramenů.

U pramenů lidé obětovali, rozsvěceli světla, házeli drobnosti do vody či věštili z hladiny. Pohani o slavnosti Letnic nosívali pramenům zvířecí oběti, na obranu proti zlým duchům. České zvykosloví (viz čištění studánek). Například pohanský obřad: když dlouho nepršelo, zinscenovaly dívky obřad s odhalenou nahou dívkou a rostlinou blínu. Věřily, že déšť příjde. Dívčí prosby o déšť inscenovali také Bulhaři, Rumuni či kočující Romové (ZÍBRT, 1995, s. 52-57).

12. O zaříkávání.

Zažehnávací formule, které lidé tvořili ze starých modliteb, doprovázeli posunky, působícím proti nemocem a nehodám. Strnulé, přísně konzervativní formy se držely z pokolení na pokolení. Vznikaly tak i nesrozumitelné formule, o to více však asi působily. Obsahovaly zkomolená slova řecká, latinská. Ustálené formy tzv. žehnání. Přednášelo se i veršované zažehnání (ZÍBRT, 1995, s. 57-65).

13. O auguriích, nebo o věštění z ptačího, koňského nebo dobytčího trusu; a o kýchání.

Pojmem zootheismus dnes nazýváme tehdejší zvyk hledání pomoci u zvířat, jakožto bytostí vyšších. Věštby z kokrhání, vytí atd. Často se týkalo ptáků (dodnes se objevuje pověra, že kolikrát kukačka zakuká, tolika let se člověk ještě dožije). Věštby a pozdravy spojené s kýcháním (ZÍBRT, 1995, s. 65-77).

pozn.5magdalena cubrova

14. O věštění a hádání.

Věštby a hádání budoucnosti. Bylo zakázáno chodit k hadačům, kteří to inscenovali. Hádalo se z ruky, z hvězd, z různých předmětů, z kamene, z ohně atd. Církev se pokoušela třídit hadače na skupiny dle způsobů: věštcové (boží poslové a proroci), planetáři (z nebeských planet), čarodějníci (čáry a ďábel), kouzelníci (mámili lidský zrak kouzly), losníci (měli od ďábla los), zaklínači (měli satana zavřeného v truhle), hadači (ze snů, rukou, atd.), a černokněžníci (z hrobů a od mrtvých). Užívaly se různé atributy: voda, oheň , kamení, křišťál, kosti, vlasy, byliny… spolu se zaříkáváním (ZÍBRT, 1995, s. 78-90).

15. O ohni třeném ze dřeva, zvaném též nodfyr.

Tzv. “živý” oheň, vzniklý třením dřeva o dřevo, zvláště v dobách morových nákaz se věřilo v jeho ozdravnou moc (ZÍBRT, 1995, s. 90-95).

16. O mozku živočichů.

Pravděpodobně se týkalo zákazu věštby z mozku (ZÍBRT, 1995, s. 95-96).

17. O pohanských obyčejích při ohništi a při počínání některých věcí.

Krb byl vnímán jako střed života rodiny. Mezi lidmi bylo silné přesvědčení o hojivé síle domácího ohně. Ohni se dávaly zbytky jídel. Věštby z plamenů a kouře. (Podle ZÍBRT, 1995, s. 96-101).

18. O nejistých místech, jež jsou obdělávána pro svaté.

Týkalo se míst neposvěcených církví, vybíraných k stavění svatyní domnělých světců (ZÍBRT, 1995, s. 101-102).

19. O prosbách, jež dobří lidé přinášejí k “svaté”.

Výklad není jasný, týkalo se zřejmě pohanských tradic, manipulujících s mariánským kultem (ZÍBRT, 1995, s. 102-103).

20. O svátcích, jež jsou věnovány Jobovi a Merkurovi.

Církev vybízela (a vybízí dodnes) pouze ke svěcení neděle, a nikoliv čtvrtka a středy, které byly svěceny na počest pohanských bohů Wodana a Donara (stopy můžeme nalézt v názvu středy a čtvrtka v západoevropských jazycích). Zákaz se týkal předení a jiných prací, a krmení drobných domácích bůžků (ZÍBRT, 1995, s. 103-109).

21. O zatemnění luny, jež nazývají vinceluna.

Západoevropský lid na měsíc při zatmění křičel: “Vyhrej, ať zvítězíš!” A povzbuzoval ho k zápasu. Všeobecně se u různých národů nevysvětlitelný jev zatmění měsíce objasňoval jako velmi špatné znamení. Důvodem v jejich myslích byly čarodějnice, zlá zvířata, choroba, ujídání aj. Proti tomu se bránili hlukem, vřískáním, troubením; i přes výklady astronomů se držel tento iracionální strach dlouhou dobu, jev se opřádál barvitými vysvětleními, a stále se zahánělo zlo hlučným představením (ZÍBRT, 1995, s. 109-119).

22. O bouřích, rozích a lasturách.

Církev zakazovala užívání kalichů z rohů pro přípitky na počest svatých, spolu se zaříkáváním a čarováním. Troubilo se na mračna z věží, věřilo se představám, že je možno čarovat počasí; zaklínači se snažili ovlivňovat mračna zaklínači. Na polích se vztyčovali lístky s čarovnými slovy proti krupobití. Svěcení zvonů, aby se jimi zvonilo proti mračnům. Lastury obecních pastýřů, jako nástroj na zahnání bouře pro zachování úrody, přetrvávaly až do 19. století na jihu Čech. Zaklínači dostávali dávky za svou práci (viz Ladovy obrázky – obecní pastuch s rohem – jako pomocný ale asi také i na zahánění bouře) (ZÍBRT, 1995, s. 119-124).

23. O brázdách okolo osad.

Vyorávaly se brázdy jakožto ohraničení proti zlým duchům. Do nich se někdy i vysévala ochranná bylina. U Velkorusů to bylo velké divadlo: ženy vyorávaly brázdu za zpěvů a křiku, svitu loučí, s ikonami a navíc byly téměř bez šatů, s rozpuštěnými vlasy. Obecně se věřilo, že brázdy sloužily i jako obrana proti moru. Též v západní Evropě neprovdaná děvčata tahala pluh a doprovázela to obřady (ZÍBRT, 1995, s. 125-129).

24. O pohanském obyčeji trhaného sukna obuvi, jež nazývají yrias.

Nejistý původ slova yrias. Zákaz se týkal přestrojení do roztrhaného oděvu a obuvi. Také ve vánoční době (masopustě) – se objevoval zvyk strojení se za zvířata (ZÍBRT, 1995, s. 129)

magdalena cubrovapozn.6

25. O tom, že si vytvářejí z některých mrtvých svaté.

Lidové smýšlení o postavení zemřelých předků a o jejich ochraně. Církev zapovídala svěcení památky, těch, kteří nebyli vyhlášeni za svaté (ZÍBRT, 1995, s. 130-131).

26. O idolu z rozházené mouky.

Církev zakazovala pečení symbolického pečiva, zasvěceného božstvům. Zákaz oběti koláčů panně Marii (ZÍBRT, 1995, s. 131-133).

27. O idolech zhotovených ze sukna.

Týkalo se sošek božstev, vyrobených z hadrů. Pochybnosti o souvislostech se středověkou mandragorou. Dnes vynášení smrtky, loutky z hadrů na jaře, souvislost není prokázána (ZÍBRT, 1995, s. 134-135).

28. O idolu, jenž je nošen na prostranstvích.

Dlouhou dobu se udržovaly bujné a veselé pohanské obřady, nošení zobrazení bohů a model po polích, spolu s prosbou o úrodu. Bylo doprovázeno hrami, hodováním, koňskými závody. V podstatě šlo o představení s diváky (ZÍBRT, 1995, s. 135-136).

29. O pohanském rytu dřevěných nohou a rukou.

Už Egypťané ukládali v chrámech napodobeniny chorých údů. Zpodobování končetin nemocných, spolu s prosbou o uzdravení bylo rozšířené mezi různými národy. Tento obyčej byl potom křesťanstvím pozměněn, protože se nedařilo jej vymýtit. Až do dnešní doby zůstávají poutní místa s votivními dary. Choré údy z vosku, stříbra, zlata, dřeva (ZÍBRT, 1995, s. 136-144).

30. O tom, že u pohanů věří, že ženy pojídají lunu, aby se zmocnily lidských srdcí.

Církev chtěla vymýtit pověru, že ubývání měsíce je spojeno s čarodějnicemi, které ho ujídají. Lidé věřili, že tyto pojídají lidská srdce a maso. Možná příbuznost s vampyrismem (ZÍBRT, 1995, s. 144-145)

Spis Čeňka Zíbrta vycházející z takřka 13. století starého textu vyvolává ve čtenáři úžas nad tím, jak v našem kolektivním i osobním nevědomí plují fragmenty pohanských časů, aby se tu a tam vynořily do vědomí a inscenovaly s námi soukromé divadlo, při kterém objímáme stromy, tiskneme ruce na kámen nebo s nadějí hledíme do rozkrojeného plodu s očekáváním věcí příštích. Toto je hmatatelný odkaz zástupu předků, kteří stojí v čase přede mnou.

(Pro potěšení a ilustraci uvádím tři obrázky akademické malířky Magdaleny Cubrové, která se tématem pohanů, slovanů a Velké Moravy průběžně zabývá. Podoby pohanských bohů jsou z jejího trojrozměrného objektu, nazvaného Slovanská stéla.)

Poznámkový aparát:

1. Pradivadlo – tohoto pojmu užil André Schaeffner (in Dumur, 1965, s. 53) jako střešního pojmu pro spektakulární praxi ve všech kulturních kontextech a především ve společnostech nazývaných (kdysi) primitivními. Schaeffner sice upřednostňuje, že se nejedná o „divadlo před divadlem v historickém slova smyslu“ (in Dumur, 1965, s. 27), jeho pojmem však může nevhodně implikovat, že tyto formy nedosáhly dokonalosti řecké a evropské tradice, nebo jsou jen její nedokonalou realizací. Etnoscénologie proto dnes raději mluví o kulturních performancích či kulturní a/nebo spektakulární praxi. Tyto činnosti pozoruje relativizujícím pohledem etnologa, který je v tomto případě v souladu s Schaeffnerem, podle něhož „nejpřímější cestu od jednoho divadla k jinému najde snáze etnolog než historik“ (in Dumur, 1965, s. 27)

DUMUR, G. Histoire de spectacles. Paris : Gallimard, 1965.

(PAVIS, 2003, s.308)

2. Penitenciály – seznamy pokut, které duchovní měli vyměřovat za přestupky proti církevním předpisům – zejména přestupky pohanské (ČERNÝ, 1968, s.17).

3. Homiliáře – sbírky převážně latinských kázaní, obsahují citace, celé pasáže doslovně převzaté ze starších ústních předloh; a mají úzký vztah k místním podmínkám vzniku (ČERNÝ, 1968, s.18).

4. Svarožic, bůh Slunce z přelomu 10.-11.století.

CUBROVÁ, Magdalena. Fotografie části sochy Svarožic – Slovanská stéla – trojrozměrný objekt. Kombinovaná technika na dřevě, 1999-2001. Objekt umístěn v Praze – Studio Bodi.

5. Vesna a Morena, jarní a zimní slunovrat. (Morena dodnes na některých místech vynášena na jaře – vynášení smrtky, zimy.)

CUBROVÁ, Magdalena. Fotografie části sochy Vesna a Morena – Slovanská stéla – trojrozměrný objekt. Kombinovaná technika na dřevě, 1999-2001. Objekt umístěn v Praze – Studio Bodi.

6. Bůh Veles, vládce podsvětí, a jeho družka bohyně plodnosti Živa.

CUBROVÁ, Magdalena. Fotografie části sochy Veles a Živa – Slovanská stéla – trojrozměrný objekt. Kombinovaná technika na dřevě, 1999-2001. Objekt umístěn v Praze – Studio Bodi.

Odborná literatura:

ŠTEFANIDES, Jiří. 2007. Obrysy dějin českého divadla. Od počátku do konce 19.století. 1. vydání. Olomouc : Univerzita Palackého, 2007. ISBN 978-80-244-1771-4

ČERNÝ, František. 1968. Dějiny českého divadla. I. Od počátků do roku 1861. 1.vydání. Praha : Academia, 1968.

ZÍBRT, Čeněk. 1995. Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII.věku. 2. vydání. Praha : Academia, 1995. 181 s. ISBN 80-200-0511-0

PAVIS, Patrice. Divadelní slovník – slovník divadelních pojmů.1.vyd. Praha : Divadelní ústav, 2003. 493 s. ISBN 80-7008-157-0

Pramen:

CUBROVÁ, Magdalena. Fotografie částí sochy Slovanská stéla – trojrozměrný objekt. Kombinovaná technika na dřevě, 1999-2001. Objekt umístěn v Praze – Studio Bodi.

Analýza dramatu – Život je sen

Pedro Calderón de la Barca – Život je sen

 V této analýze se zabývám jedním z nejvýznamnějších dramatických textů renesance – drama Život je sen španělského autora jménem Pedro Calderón de la Barca, jehož dílo bylo inscenováno neustále téměř po dvě staletí.

 Během renesance a baroka se proměňuje společenské poslání divadla a jeho funkce. Objevuje se termín „pravidelná dramaturgie“ a nový způsob divadelních produkcí. Odraz nového vnímání řádu bytí v dramatu i odkazy na historické události a současnost. V této době tvoří své výpravné inscenace největší barokní dramatik, patrně druhý génius divadla po Shakespearovi, Španěl Pedro Calderón de La Barca (1600 – 1681), který během svého života psal světské hry, i mezihry (entremés 1), a pak se po sérii osobních neštěstí se stal knězem a nadále psal již hlavně autos sacramentale 2 pro město Madrid. Jeho světské hry se dají rozdělit do dvou kategorií – komedie pláště a meče (comedia de capa y espada 3) a vážné hry. Nejslavnější Calderónova světská hra je tříaktové veršované drama „Život je sen“ (La vida es sueño) – napsal 1631-1632, inscenováno bylo 1636 – filosofická alegorie o postavení člověka a záhadě života. Stěžejní drama španělského baroka, nastolující základní otázky smyslu a obsahu života, lidské existence a svobody člověka (cit. Macura, s. 147).

V tomto dramatickém díle na příběhu královského syna – prince Segismunda prezentuje barokně katolickou, idealistickou koncepci bytí, která pojímá reálný život jako pouhé snění a odlesk věčné, metafyzické existence. Jeho osudem je být vychováván v kobce – vězení, a izolaci, neboť jeho narození provázela zlá věštba. V době synovi dospělosti se král – otec rozhodne, že synovi dá i přes jeho prokletí, všechna privilegia, která mu náležejí. Segismundo nově nabytých možností využívá ve zlosti a snaze se mstít. Král ho znovu uvězní, a tehdy Segismundo, zpátky ve svém vězení, dochází k zásadnímu poznatku (potažmo sdělení – z pohledu diváka). Citaci z tohoto zásadního momentu celého dramatu uvádím níže. Následně, po určitých peripetiích, je charakter hlavního hrdiny napraven. Jako vedlejší dějová linie je v dramatu umístěna také milostná zápletka.

Hlavním poselstvím díla je poznání jedince, že samostatná volba vyšších duševních hodnot (cti, víry, pokory, poslušnosti, ušlechtilosti, velkorysosti, nesobeckosti – obecného dobra) je nejlepším řešením, ve světě, v němž si nemůžeme být ničím jisti. Autorovi se výjimečně podařilo shrnout (ať už své vlastní, či křesťanstvím inspirované) názory na základní otázky života, jeho smyslu a lidské svobody.

 

Jazyk

Citace klíčové scény – monolog Segismundo:

Ano, zkroťme, co nám dříme
v povaze, tu temnou zlost,
běs a ctižádost,
když je tomu tak, že sníme
a potom snad pochopíme,
že život je sen a snění
v světě, jenž je tím, čím není:
už chápu tu světskou lest,
člověk sní o tom, čím jest,
nežli přijde probuzení.

Král sní o tom, že je král,
a v tom poblouznění řídí
běh věcí a osud lidí:
a ten potlesk, o nějž stál,
do větru a větrem psal.
Vždyť smrt v jednom vydechnutí
obrátí to v dým a prach,
a co byl? To byl jen strach
vládnout, tuše procitnutí,
které čeká ve snu smrti.

Sní boháč, když vidí hrst
plnou zlata, strachem sklíčen,
sní, kdo si myslí, že je zničen,
a je sen, že drží půst,
sní ten, kdo začíná růst,
jen sní, kdo se dře den ze dne,
sní, kdo vsadil tisíc k jedné,
sní, kdo minul svůj den o věk,
všecko je sen, čím je člověk,
byť to nikdo neprohlédne.

Všichni sní, i já, já sám,
že v žaláři přebývám,
sním, že vidím svět svou mříží
sním, že teď mě život tíží.
Co je život? – Přelud. Klam.
Co je život? Závan vánku,
stín světýlka na kahánku.
Vše velké je malé jen.
Dnes už vím: život je sen
sen je i vír vidin v spánku.

 

V této klíčové scéně Pedro Calderón de la Barca vyslovuje hlavní myšlenku celého svého díla – svou filosofickou pravdu, ve které se, dle mého názoru, blíží k Platónovým myšlenkám (např. tyto verše chápu podobně jako výrok, že poznání spočívá v chápání neměnných forem či idejí). Je pravděpodobné, že autor vycházel hlavně z křesťanského pojetí.

 

Struktura dramatu

Tříaktové drama, s hlavní postavou Segismunda, kolem jejíhož dramatického jednání se odehrává celý příběh. Doplněn je vedlejší dějovou linií – milostný příběh, řadou vedlejších scén , s minimem scén epizodních. Rámcovou situaci bych definovala jako příběh prokletého syna královského otce a jeho cesta za poznáním.

 

Struktura textu

Text je složen samozřejmě z hlavního, ale velkou měrou i z vedlejšího textu. Plno explicitních scénických poznámek, určujících nejen pohyby postav po jevišti (případně jejich gesta a kostýmy), ale i kulisy a rozložení dekorací na scéně (viz např. I. 1.) dle mého názoru souvisí se zrodem nových forem předvádění divadla – na rozdíl od „holého“ shakespearovského jeviště se v baroku postupně setkáváme se vznikem scénografie. Divadlo se v období baroka stává smyslovým zážitkem, divák je ohromován dekoracemi, mechanismy umožňujícími létání či pyrotechnickými kouzly. Ustavuje se také výměnný systém kulisové dekorace, který se postupně stává univerzálním po celé Evropě. V souvislosti s jevištěm se mění i hlediště a rodí se tzv. kukátkové jeviště. Domnívám se, že i scénické poznámky v tomto textu Pedro Calderóna de la Barca se na změnách v „divadelnických myslích“ (a posléze na jevištích) podílely.

 

Struktura verše

Překlad Prof. PhDr. Mikeše je tvořen volným veršem, oscilujícím od AA-BB rýmu po ABBA ( příp. ABBAA i jiné typy rýmu) i v rámci jediné promluvy jedné postavy (viz. např. I. 6. – promluva Basilia).

 

Dramatické postavy

 

Tou zcela nejhlavnější postavou je bezesporu princ Segismundo, který se nachází nejprve ve věži, pak na královském zámku, a následně opět ve vězení, kde dochází k uvědomění si (a katarzi) svého osudu i klamu světa. Princ se projevuje jako sice vzdělaný, ale nejdříve zahořklý, po náhle poznaném pocitu vlastní důležitosti pyšný a zlý, až nakonec, po opětovném uvěznění, kdy poznává co, je v životě důležité, a vyslovuje ve svých promluvách filozofické pravdy; je možno nazvat moudrým. V závěru hry ho i ostatní postavy glosují jako „napraveného“ (např. III. 14. Basilio: „Tímhle skvělým činem, synu, ses mi vrátil z nenávratna.“

Dále by se za velmi důležité až hlavní postavy (zejména četností promluv, jednání a mírou charakterové prokreslenosti) dali považovat také král Basilio, Rosaura a Segismundův vychovatel Clotaldo.

 

Postavy vedlejší jsou Clarín a Astolfo.

 

Postavy pomocné jsou Estrella, důstojník, dvořan, první a druhý voják; případně skupina vojáků či lidu (který je pouze slyšet za scénou).

 

Postavy hlavní a vedlejší:

 

Basilio je stárnoucí polský král, vědec a astrolog, který celý život věřil věštbě hvězd více než schopnostem vlastního syna. „Na stará kolena“ se rozhodne, že dá synovi šanci. Postupně je zprvu překvapen jeho krutostí, posléze jeho prozřením a nečekanou moudrostí. Vystupuje jako moudrý, spravedlivý a jen po míru toužící panovník.

 

Clotaldo je starší muž, věrný pomocník krále Basilia. Vystupuje jako moudrý, ale rozhodný a přísný. Basilio ho celá léta posílal nahrazovat uvězněnému Segismundovi otce i učitele – Clotaldo s ním komunikoval. V dramatu se objevuje také druhá dějová linie milostného příběhu a smutného osudu dívky pocházející z nemanželského lože – postava jménem Rosaura. Clotaldo si uvědomuje, že on je jejím dávno ztraceným otcem, pomáhá jí a stojí za ní.

 

Rosaura je z Moskvy přicházející dívka nemanželského původu, jejíž čest pošpinil synovec krále Basilia Astolfo – slíbil jí lásku a posléze ji opustil a odjel usilovat o ruku dcery královy sestry – Estrelly. Rosaura je rozhodná, statečná a sebevědomá – ve své situaci už nemá co ztratit, jen získat. Neváhá se převlékat za muže, a je ochotna svou čest bránit i na ostří meče.

 

Astolfo je trochu pohodlný, trochu bezpáteřní synovec krále, který usiluje o přízeň své sestřenice Estrelly, přesto že miluje Rosauru – myslí si však, že jako nemanželské dítě pro něj není dost dobrá, zato že díky Estrelle se dostane na polský trůn. Vystupuje spíše jako zbabělec a pokrytec.

 

Clarín je téměř dramatický typ – commedii dell´arte připomínající postava sluhy, který se sice stará „o své“, ale zároveň umí být oddaným pomocníkem a je schopen přijmout svůj osud. Není však odvážný, ani sebevědomý jako Rosaura, s kterou přichází z Moskvy pomoci ji získat zpět její ztracenou čest.

 

V tomto dramatickém textu vystupují pouze postavy lidské, nejednají zde zvířata, věci, postavy nadpřirozené ani alegorické.

 

Čas a prostor

 

Událost počátku fabule: Čas fabule začíná před narozením prince Segismunda, v okamžiku, kdy jeho otci – králi Basiliovi, věštba prorokovala Segismundovu zločinnou budoucnost a krutou tyranskou vládu.

Událost počátku syžetu: Čas syžetu začíná momentem, kdy Rosaura a Clarín přicházejí ke věži, ve které je Segismundo uvězněn.

 

Čas vyprávěný, fiktivní, tedy čas fabule obsahuje celý Segismundův dosavadní život, nebo i blíže neurčenou dobu před jeho narozením (dobu, kdy byla jeho královskému otci sdělena věštba).

Čas vyprávění, čas znakový, tedy čas syžetu obsahuje pouze několik dní (ne více než týden) během nichž se stárnoucí král Basilio snaží zjistit, zda byla věštba pravdivá, a zda by přece jen nemohl svému synovi vládu přenechat. Nakonec se ukáže (z různých důvodů), že ano.

 

Čas vnímání, čas reálný byl v mém případě delší, než obvyklé 2-3 hodiny, neboť mne velmi zaujaly Segismundovy promluvy (hlavně v II. 18. a 19.; a v III. 1.), ke kterým jsem se při čtení vracela, recitovala si je, a znovu pomalu pročítala – a to i s odstupem dnů až týdnů. Mohla bych tedy říci, že u mne čas vnímání trval (ne jeden) měsíc – až téměř celý rok.

 

Prostor

Dramatický prostor tohoto díla je velmi stylizovaný až symbolický. Děj se odehrává na polském dvoře, v nedaleké tvrzi – Segismundovo vězení a na bojišti. Dramatický prostor je jednotný, uzavřený a přehledný. Segismundovy úvahy se někdy dotýkají lidstva, ale vždy vychází hlavně ze své vlastní situace.

 

Závěrem mohu říci, že toto dramatické dílo považuji za jedno z geniálních dramatických děl, které díky své univerzalitě, jednoduchosti a zároveň síle děje (a poselství) mohou být inscenovány kdykoliv, kdekoliv a vždy znovu zasáhnou své diváky. Právě díla jako toto, monology jako je Segismundův, jsou důvodem, proč nikdy nebude divadlo zcela vytlačeno z kulturního spektra.

 

Poznámkový aparát

1.entremés

mezihra – krátká komická hra během slavnosti, či mezi jednotlivými dějstvími tragédií nebo komedií – uváděla na scénu lidové postavy. Mistrně psal Pedro Calderón de la Barca.

(podle Pavis, 139)

2.autos sacramentale – alegorické náboženské hry provozované ve Španělsku a Portugalsku u příležitostných svátků Božího těla – morální a teologické problémy míseny s fraškou a lidovým tancem, hrány z vozů (carros). Potažmo měly předchůdce ve francouzské mysterii. (podle Brockett, 229)

3. comedia de capa y espada

komedie pláště a dýky – pro španělskou dramatickou tvorbu typická zápletka kolem urozených postav, jde jim o čest, náhodu, přestrojení. (Lope de Vega, Calderón, Tirso de Malina) Groteskní souběžná zápletka kontrastně a parodicky osvětluje svět aristokracie, soustředěna kolem postavy graciosa (sluha-šašek)

(podle Pavis, 229)

Prameny:

CALDERÓN DE LA BARCA, Pedro. Lékař své cti. Život je sen. Praha: Artur, 2008, s. 226. ISBN 978-80-86216-99-7

Zdroje:

MACURA, Vladimír. 1988. Slovník světových literárních děl A-L. 1. vydání. Praha: Odeon, 1988. 475 stran. S. 147.

PAVIS, Patrice. 2003. Divadelní slovník – slovník divadelních pojmů. 1. vydání. Praha: Divadelní ústav, 2003. 493 stran.

BROCKETT, Oscar. 2008. Dějiny divadla. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 948 stran.

PAVLOVSKÝ, Petr. Základní pojmy divadla. 1. vydání. Praha: Libru, 2004. 348 stran.