Archive for May 2012

Dáma s kaméliemi – analýza dramatického textu

Dáma s kaméliemi

Dáma s kaméliemi je román, vydaný roku 1848 ve Francii pod názvem La Damme aux camélias, autora Alexandra Dumase mladšího. Úspěšný román sám Dumas mladší dramatizoval, premiéra proběhla 2. února 1852 v pařížském Théâtre du Vaudeville, kdy hlavní roli Margueritte (v českém překladu Markéta) , ztvárnila Eleanora Duse. Hned roku 1853 Giuseppe Verdi uvádí operu La Traviata, jejíž libreto napsal Francesco Maria Piave právě podle Dámy s kaméliemi. Hlavní postava je zde přejmenována na Violettu Valéry.

V anglicky mluvících pramenech najdeme toto dramatické dílo často pod názvem Camille. Od své premiéry byla hra mnohokrát (jen u nás minimálně dvacetkrát) inscenována, a také zfilmována – existují čtyři němé a více než deset zvukových verzí z různých zemí celého světa – jmenuji film Camille z roku 1936, v němž hlavní roli ztvárnila Greta Garbo, v režiii George Cukora.

Do českého jazyka byla hra přeložena již brzy po premiéře. Pro svou analýzu jsem si vybrala verzi překladu z roku 1973 – Hana Bělohradská s použitím překladu Anny Fárové a Jaroslava Gillara.

Obsah analýzy:

  1. Hra

  2. Autor

  3. Datace

  4. Čas a prostor

  5. Rozsah

  6. Postavy

  7. Chór

  8. Stavba hry

  9. Obsah hry

  10. Komentář

  11. Překlady

  12. Inscenace

  13. Hlavní a vedlejší text

  14. Frekvence výstupů postav

  15. Srovnání času fabule, syžetu a diváckého času

  16. Závěr

  17. Poznámkový aparát

  18. Prameny

  1. Hra:

Dáma s kaméliemi (La Damme aux cammélias, Camille)

  1. Autor:

Alexandr Dumas mladší (Alexandr Dumas, fils; Alexandr Dumas, Jr.)

  1. Datace:

1848 – 1852 (1848 vychází román Dáma s kaméliemi, divadelní hra má premiéru 1852).

  1. Čas a prostor:

Odehrává se v 19.století ve Francii, v Paříži a jejím okolí, v prostředí tzv. vyšší vrstvy.

  1. Rozsah:

Za předpokladu, že průměrně je 60 stránek textu divadelní hry hráno během 1 hodiny, se dá říci, že tato hra má délku zhruba hodinu a půl – 73 stran. Text není veršovaný.

  1. Postavy:

Markéta Gauthiérová – hl.postava; Nanynka – její služebná; Olympie; Prudencie; Čička; Alfréd Duval, 24 let; pan Duval, Alfrédův otec; Gaston Rieux, 28 let; Saint-Gaudens, 55 let; Gustav, milenec Čičky; hrabě de Giray; pan de Varville; lékař; Artur; posel; sluhové; hráči a hosté salónu u Olympie.

  1. Chór:

Chór (v textu značen jako „všichni”) v tomto dramatu vystupuje pouze v posledním obraze prvního dějství. Téměř v každém dějství promlouvá hlas, ohlašující nově příchozí osoby na jevišti. Objevuje se také hlas „vzpomínek” či „myšlenekněkterých postav – značím jej jako „playback. Celá hra je převážně konverzační, avšak v osmém obraze prvního dějství a třináctém obraze prvního dějství se zpívají písně.

  1. Stavba hry:

Celkem má drama Dáma s kaméliemi pět dějství po šesti až dvanácti obrazech. Níže rozepisuji frekvenci výstupů jednotlivých postav. U každého obrazu vypisuji pouze postavy s výstupy, nikoliv všechny přítomné postavy na jevišti.

  1. dějství – pokoj ve velkolepém pařížském bytě Markéty Gauthiérové
    1. obraz : Nanynka, Varville
    2. obraz : Nanynka, Varville, Čička
    3. obraz : Nanynka, Varville
    4. obraz : Varville, Markéta
    5. obraz : Nanynka, Varville
    6. obraz : hlas, Markéta, Olympie, Prudencie, Nanynka, Varville,Saint-Gaudens
    7. obraz : hlas, Markéta, Olympie, Prudencie, Varville, Saint-Gaudens,Gaston, Alfréd
    8. obraz : Markéta, Olympie, Prudencie, Varville, Saint-Gaudens,Gaston, Alfréd
    9. obraz : playback Markéta
    10. obraz : Alfréd, Markéta
    11. obraz : Markéta, Prudencie
    12. obraz : Alfréd, Markéta
    13. obraz : playback Markéta, Olympie, Saint-Gaudens, Gaston
  2. dějství – ložnice Markéty v pařížském bytě
    1. obraz : Nanynka, Markéta, Prudencie
    2. obraz : Prudencie
    3. obraz : Alfréd, Markéta,Prudencie
    4. obraz : Alfréd, Markéta
    5. obraz : playback Markéta
    6. obraz : hlas, Nanynka, Markéta, hrabě de Giray
    7. obraz : Alfréd, Nanynka, Prudencie
    8. obraz : Nanynka, Markéta, Prudencie
    9. obraz : Alfréd, Markéta
  3. dějství – pokoj ve venkovském sídle, nedaleko Paříže
    1. obraz : Alfréd, Nanynka, Prudencie
    2. obraz : Alfréd, Markéta,Prudencie
    3. obraz : Markéta, Čička, Gustav, Nanynka
    4. obraz : Markéta, Duval, Nanynka
    5. obraz : playback Markéta, Markéta, Prudencie
    6. obraz : playback Markéta, Markéta, Alfréd
    7. obraz : hlas, playback Markéta, Alfréd, playback Alfréd, Nanynka, posel
  4. dějství – salón u Olympie plný hráčů a hostů
    1. obraz : Olympie, Prudencie, Saint-Gaudens, Gaston, Artur, lékař
    2. obraz : Olympie, Prudencie, Saint-Gaudens, Gaston, Alfréd
    3. obraz : hlas, Olympie, Prudencie, Alfréd, lékař, Gustav, Markéta, Varville
    4. obraz : Markéta, Prudencie
    5. obraz : playback Markéta
    6. obraz : Alfréd, Markéta, Varville
    7. obraz : hrabě de Giray
  5. dějství – ložnice Markéty v pařížském bytě
    1. obraz : Gaston, Markéta
    2. obraz : Nanynka, Markéta, lékař, playback Čička
    3. obraz : Nanynka, Markéta, Prudencie
    4. obraz : playback Duval, Markéta
    5. obraz : Nanyka, Alfréd, Markéta
    6. obraz : Čička, Markéta
  1. Obsah hry:

Příběh nás zavádí do života, dnes by se řeklo: „luxusních prostitutek – Olympie, Provencie, Čičky a Markéty v Paříži 19. století. Markéta je težce nemocná (z kontextu se dozvídámě, že patrně plicní chorobou) „dáma s mnoha obdivovateli různého věku, které vždy dovedla obratně využívat ke svému obohacení. Život mezi večírky a dary od movitých obdivovatelů zvolila i proto, že nemá žádnou vlastní rodinu; ale v hloubi duše touží po opravdové lásce. Prudencie je její zřejmě starší a pragmatičtější (až cyničtější) přítelkyně; která již na lásku nevěří. Čička naopak najde lásku ve vztahu s Gustavem. Markéta zahoří láskou k Alfrédu Duvalovi, mladšímu muži, který jí chodil v minulosti navštěvovat i když byla nemocná a všichni ostatní na ni zapomněli. Markéta s Alfrédem odjede na venkovské sídlo, kde prožijí několik letních měsíců štěstí, běhěm nichž Markéta postupně prodává svůj majetek. Alfréd chce tomu zabránit, a vzít starost o finance na sebe, ale během jeho nepřítomnosti Markétu navštíví Alfrédův otec, a donutí ji z morálních důvodů (aby nepošpinila svou pověstí rodinu a Alfrédovu budoucnost) vztah ukončit. Markéta se vrátí do Paříže, do náruče jiných obdivovatelů, a Alfréd po souboji s jedním z nich zahořkne a posléze odjede. Na Nový rok je Markétin zdravotní stav již velmi zhoršen. Alfréd se za ní vrací, protože otec mu nakonec sdělil pravdu o důvodech Markétina zmizení. Alfréd si nesmírně vyčítá, že ji nevěřil, a usmiřuje se s ní. V závěru hry za nemocnou Markétou příjdou všichni ze svatby Čičky a Gustava, a Markéta umírá mezi přáteli.

  1. Komentář:

1917 (1926) H. Jelínek

1923 (1924, 1925) R.Flynt

1974 E.Hodoušek

1978 M.Cikánek

1998 J.Veselý

  1. Překlady do českého jazyka:

1873 E.Züngel

1893 J.H.

1917 (1926, 1956) H. Jelínek

1917 (1918) Z.Folprechtová

1920 (1921) M.Bártová

1923 (1924, 1925) dr.F.Naske

1925 (1926) N.Tučková

1924 J.Vobrubová – Koutecká

1928 J.Soukup

1956 E.Bezděková

1965 V.Kopalová

1973 A.Fárová, J.Gillar

1973 H.Bělohradská, A.Fárová, J.Gillar

1974 V.Kopalová

1978 A.Kraus (dramatická báseň dle předlohy)

1979 A.Ambrová, M.Pospíšil, P.Scherhaufer (scénář dle předlohy)

1981 (1998) V.Kopalová

1982 S.Havlásková

2008 Žák, J.

  1. Inscenace v českém jazyce:

Veřejně přístupné databáze Divadelního ústavu, sahají pouze do roku 1945. Pokud bych chtěla vypsat skutečně všechny proběhlé inscenace na našem území, bylo by možné jěště pátrat v Národní knihovně, či v archivu Národního divadla.

  1. Inscenace Dumasova textu

1955 Krajské krušnohorské divadlo Teplice

1958 Městské oblastní divadlo Kolín

1958 Horácké divadlo Jihlava

1967 Divadlo J.Průchy Kladno – Mladá Boleslav

1967 Slovácké divadlo Uherské Hradiště

1967 Divadlo Vítězného února Hradec Králové

1969 Těšínské divadlo Český Těšín – Polská scéna Český Těšín

1971 Divadlo Na zábradlí Praha činohra Divadla Na zábradlí

1979 Horácké divadlo Jihlava

1981 Krajské divadlo Příbram

1982 Krajské a oblastní divadlo Český Těšín – Česká scéna Těšín

1995 Jihočeské divadlo České Budějovice – činohra České Budějovice

1998 Slovácké divadlo Uherské Hradiště

2009 Těšínské divadlo Český Těšín – Česká scéna Těšín

    1. Inscenace dle předlohy A.Dumase ml.

1977 Kraus A-, Dumas A. ml. (Divadlo Vítězného února Hradec Králové)

1979 Scherhaufer P., Ambrozová A., Pospíšil M. (Státní divadlo Brno – Divadlo na provázku Brno)

1991 „La Traviata Simon L., Weigl P., Piave M.F., Verdi G. (Národní divadlo Praha – balet Národního divadla Praha )

1992 „La TraviataVonásek R., Piave M.F. Verdi G. (Národní divadlo Praha – opera Národního divadla Praha)

1997 Skála G., Dumas ml. A. (Východočeské divadlo Pardubice )

2002 Žák J., Ceccaty de R., Dumas ml.A. (Plzeň : Umělecká agentura A.Kaška)

2005 „La TraviataPiave M.F. Verdi G (Jihočeské divadlo České Budějovice)

2006 „La TraviataKronbergerová M., Piave M.F. Verdi G. (Praha :Státní opera)

2007 Pavlíček M., Čermáková V., Steigerwald K., Dumas A. ml. (Divadlo Ta Fantastika Praha )

2010 „Marguerite” Prostějovský M., Boublil A., Schönberg C., Kent. J., Zamora M. (Ostrava : Národní divadlo Moravskoslezské)

  1. Hlavní a vedlejší text

V textu naprosto převažuje hlavní text, vedlejšího textu je málo (na začátku každého dějství je definována scéna, dále jsou scénické poznámky krátké a strohé, např. Nanynka připravuje večeři. Varville spí v křesle.1 či Drží bank v bakaratu.2 )

  1. Frekvence výstupů postav

Jednoznačně nejvíce výstupů má hlavní postava Markéta Gauthiérová, následuje Alfréd a Prudencie.

  1. Srovnání času fabule, syžetu a diváckého času

Divácký čas je cca hodinu a půl. Syžet se odehrává v průběhu cca 9 měsíců. Součástí fabule jsou však i události minulého roku. První a druhé dějství se odehrávají v pařížském bytě, krátce po sobě, třetí dějství s odstupem tří měsíců ve venkovském domě nedaleko Paříže. Čtvrté dějství probíhá ve společenském salónu, asi měsíc od třetího. Páté dějství se odehrává opět v pařížském bytě hlavní postavy, minimálně čtvrt roku od čtvrtého dějství, na Nový rok.

  1. Závěr

Drama Dáma s kaméliemi diváka provádí smutým osudem ženy, která na první pohled žije život plný zábavy a povrchním povyražením, a není schopna skutečné lásky. Jeden z jejích obdivovatelů však dokáže získat její důvěru, a jejich lásce nestojí nic v cestě. Zásadní obrat nastává ve čtvrtém obraze třetího dějství, kde otec mladíka hlavní postavu přesvědčí, aby svého milého opustila v jeho zájmu. Vypadala že je bezcitná, ale ve skutečnosti je schopna obrovské oběti. V závěru umírá, a jejímu milenci zůstává pocit viny z toho, jak ji křivdil. Odkaz na osud Manon Lescaut cituje i sám autor – hlavní postava tuto knihu čte. Je pravděpodobné, že Alexandr Dumas mladší román napsal podle událostí, které osobně zažil, a v příběhu ho můžeme nalézt právě v postavě milované Dámou s kaméliemi – v postavě jménem Alfréd Duval. Pokud skutečně čerpal z vlastní zkušenosti, pak se mu podařilo uchovat pocit zklamání a dojetí všech, kdo umírající ženu znali. Důkazem je obrovský, déle než 150 let trvající úspěch tohoto dramatu.

  1. Poznámkový aparát:

1. DUMAS, Alexander, ml. 1973. Dáma s kaméliemi. Bělohradská, Hana; Fárová, Anna; Gillar, Jaroslav. Praha : Dillia. str.3.

2. DUMAS, Alexander, ml. 1973. Dáma s kaméliemi. Bělohradská, Hana; Fárová, Anna; Gillar, Jaroslav. Praha : Dillia. str.56

 

  1. Prameny:

DUMAS, Alexander, ml. 1973. Dáma s kaméliemi. Bělohradská, Hana; Fárová, Anna; Gillar, Jaroslav. Praha : Dillia, 1973. 75 stran.

 

BROCKETT, Oscar. Dějiny divadla. 2.vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 948 stran. ISBN 978-80-7106-576-0

 

INSTITUT UMĚNÍ – DIVADELNÍ ÚSTAV. 2011. Databáze Divadelního ústavu [online]. Divadelní ústav. [cit. 30.1.2012]. Dostupné z WWW: <http://db.divadelni-ustav.cz>

 

 

 

Seznam pověr a zvyklostí pohanských na našem území v 8.st.n.l.

Odborná studie podle spisu Čeňka Zíbrta

Seznam pověr a zvyklostí pohanských VII.věku

Časově nejdelší, a zároveň informačně nejchudší a pro teatrology nejzáhadnější je epocha od 5. do 12. století, kdy do života předkřesťanské slovanské společnosti patřily nejrůznější zvyky a obyčeje související zejména s přírodou, prací a smrtí (ŠTEFANIDES, 2007, s.11). První epocha divadelních dějin na našem území se nedá považovat za doslova divadelní. Nemůžeme si sice být nikdy zcela jisti, jak tehdy rituály a obřady probíhaly, rozhodně však byly dalece vzdáleny podobě divadla, jak ho známe již o pár století dříve z oblasti Středomoří. To, co zkoumá spis Čeňka Zíbrta, se nedá ještě nazývat divadlem, spíše jde o pradivadlo1. Pojem amatérské divadlo se dá použít až od poloviny 20.století. Význam tohoto pojmu (provozování činnosti s divadelními znaky bez nároku na odměnu) je však s lidstvem mnohem déle, a jeho počátky na našem území mapuje spis “Seznam pověr a zvyklostí pohanských VII.věku”.

Přímé prameny k poznání zvyků a obyčejů v 5. – 12. století je možno rozdělit do dvou skupin. První jsou prameny církevního původu, které pečlivě zaznamenávaly pohanské projevy kvůli tomu, aby je církev mohla dokonale vymýtit. Dalšími prameny jsou literární díla (kroniky – např. Kosmova, legendy). Církevní vrchnost vydávala tzv. penitenciály 2 a homiliáře 3. Penitenciály mj. uváděly obsažné popisy předkřesťanských zvyků a obyčejů. V českých zemích je známý penitenciál Canon poenitentialis, připojený k Homiliáři opatovickému, vázanému na českou oblast (ČERNÝ, 1968, s.18). Podobným pramenem jako penitenciály je i Indiculus superstitionum et paganiarum, vzniklý nejspíše v 8. století ve Fuldě. Obsahuje usnesení koncilia germanského (r. 742), koncilia v Lestinnes (r. 743) a třicet záznamů o pohanských pověrách a obyčejích, které církev zapovídala. Těchto třicet záznamů má ohromný význam pro kulturněhistorické studium. Zíbrt studiem tohoto materiálu zjistil, že na konci 19. století ještě stále vzdělané národy udržovaly v lidových tradicích stopy předkřesťanských tradicí. Dodávám, že je tomu tak i na počátku 21.století (ZÍBRT, 1995, s.6).

scan listiny z 8.st.n.l.

scan listiny z 8.st.n.l.

Spis Čeňka Zíbrta dnešnímu čtenáři ukazuje, jak hluboko v lidech tkví původní – pohanské pověry v různých upravených formách a pozůstatcích. Popisuje veřejná vystoupení, provozovaná (pravděpodobně až na možné výjimky) bez nároků na odměnu, plné prózy i veršů, rekvizit, mimiky, gest, choreografie, někdy i s kostýmy, osvětlením ohňi a zvukovým doprovodem ochotnické muziky, ruchů a vřískotu. Takřka “pradivadlo”. Spis nás blíže seznamuje se soustavným soubojem křesťanství s pohanskými zvyky. Mnohé pohanské pověry ve zlomcích přežívaly do nedávných dnů. Takřka veškeré lidové zvyklosti a pověry jsou velmi teatrální a obrazné. Zračí se v nich duše národa a vykreslují jeho zvláštnosti a charakteristiky. Pohanské obřady vysvětlovaly lidem záhady přírodních jevů, v čemž musel logicky nastat střet s ideologií křesťanství. Koloběh roku, slunovrat, jaro, rovnodennost, narození, pohřby, svatby atd. – to vše pohanské obřady a obyčeje doprovázely velmi půvabně a přitažlivě, se vší obrazností a zároveň vášnivě, drsně a surově.

Podrobný rozbor – Indiculus superstitionum et paganiarum -

Seznam pověr a pohanských zvyklostí

1. O svatokrádeži na hrobech zesnulých.

2. O svatokrádeži vůči zesnulým, zvané dadsisas.

Psáno na základě představ o posmrtném životě. Zakazovalo se provádění oběti jídla a pítí na cestu. Provozovaly se bujné písně a tance jakožto oslava odchodu do šťastnějších končin. Bdění pozůstalých u mrtvoly provázely pitky, zpěvy, tance. Projevy žalu – jako trhání si vlasů, řezání těla, teatrální pokřik a úpění – to vše církev zapovídala. Stejně tak další praktiky s vyléváním vody pod máry, slavnosti nad mrtvými, zpěv, opíjení, ohavné hry, tance se škraboškami. Lidové naříkání nad mrtvolou byl model chování, dochovaný až do 19. století, dle Zíbrta šlo vlastně o “divadelní představení pozůstalé osoby” – nahlas mluvila, naříkala a prováděla gesta. Zakazovali i zvyk kladení mincí do rukou nebo úst mrtvého, vkládané z důvodu zajištění jeho cesty do podsvětí pro Chárona (stejný rituál najdeme u Řeků, Francouzů, Němců, Rumunů, Angličanů). Zapovězeným zvykem byl také chléb dávaný pod máry. (ZÍBRT, 1995, s. 10-29).

3. O kultu spurkalií v únoru.

Spurkalie byly (možná, ale nikoliv jistě) obřady na počest Slunce, zimního Slunovratu, na počest mrtvých. Slavily se v únoru. Objevovalo se užívání škrabošek a přestrojení za zvířata, které se později (až do dnešních dnů) děje při masopustu (ZÍBRT, 1995, s. 29-31).

magdalena cubrovapozn. 4

4. O pohanských svatyních.

Lidé si budovali sami posvátné chatrče, kde chovali polní božstva. Tam pak pořádali soukromé obřady a slavosti. Církvi vadilo, že tato místa nejsou vysvěcená (ZÍBRT, 1995, s. 31-33).

5. O svatokrádežích ve chrámech.

Církev nechtěla tolerovat ani obyčeje a slavnosti, které si lid dělal v chrámech a vedle nich. Tance v kostelích, přestrojování za maškary a průvody s nimi po chrámech. Škrabošky a zvířecí hlavy o Vánocích. O poutích lidé rušili církevní obřady zpěvem a tancem (ZÍBRT, 1995, s. 33-35).

6. O posvátných hájích, jež jsou nazývány nimidas.

Lesíky, které byly v očích lidu oživeny nadpřirozenými bytostmi, bývaly místy dění slavností, obětí, pálení ohňů, věšteb, zavěšování talismanů na stromy a čarování. Vše bylo zakázáno, stejně jako klanění a prosby u stromů, či vzývání lípy (ZÍBRT, 1995, s. 35-38).

7. O tom, co je tvořeno na skalách.

Kult výšin, animismus, kdy hora byla zosobňována jako bájeslovná bytost, byla chápána jako sídlo mýtických “pidimužiků”, duší zemřelých, atp. Hory byly obětními místy. Oběti na skalách – kult kamenů. Lidé tam již nesměli rozsvěcovat svíce, a nosit obětovat jídlo (ZÍBRT, 1995, s. 38-41).

8. O Merkurových a Jovových bohoslužbách.

Zaznamenány (a zakázány) byly i lidské oběti (ZÍBRT, 1995, s. 41-42).

9. O oběti, jež je přinášena některému ze svatých.

Lid ztotožňoval křesťanské svaté se starými božstvy. Okrašlování hrobů svatých, slavení rozjařeností, hodováním, tancem, hrami, zvířecími obětmi. Deklamovali prosbu, spojenou i s pohrůžkou, kdyby nebyla vyplněna (ZÍBRT, 1995, s. 42-44).

10. O ochranných amuletech a návazech.

Symbolické obrazy a značky na kovu, kamení či dřevě nosili lidé na těle. Stužky se zaříkadly se ovazovaly na tělo. Ptačí peří, ptačí pařáty, popsané lístky, na nitích různé rostlinné a zvířecí části (ZÍBRT, 1995, s. 44-52)

11. O uctívání pramenů.

U pramenů lidé obětovali, rozsvěceli světla, házeli drobnosti do vody či věštili z hladiny. Pohani o slavnosti Letnic nosívali pramenům zvířecí oběti, na obranu proti zlým duchům. České zvykosloví (viz čištění studánek). Například pohanský obřad: když dlouho nepršelo, zinscenovaly dívky obřad s odhalenou nahou dívkou a rostlinou blínu. Věřily, že déšť příjde. Dívčí prosby o déšť inscenovali také Bulhaři, Rumuni či kočující Romové (ZÍBRT, 1995, s. 52-57).

12. O zaříkávání.

Zažehnávací formule, které lidé tvořili ze starých modliteb, doprovázeli posunky, působícím proti nemocem a nehodám. Strnulé, přísně konzervativní formy se držely z pokolení na pokolení. Vznikaly tak i nesrozumitelné formule, o to více však asi působily. Obsahovaly zkomolená slova řecká, latinská. Ustálené formy tzv. žehnání. Přednášelo se i veršované zažehnání (ZÍBRT, 1995, s. 57-65).

13. O auguriích, nebo o věštění z ptačího, koňského nebo dobytčího trusu; a o kýchání.

Pojmem zootheismus dnes nazýváme tehdejší zvyk hledání pomoci u zvířat, jakožto bytostí vyšších. Věštby z kokrhání, vytí atd. Často se týkalo ptáků (dodnes se objevuje pověra, že kolikrát kukačka zakuká, tolika let se člověk ještě dožije). Věštby a pozdravy spojené s kýcháním (ZÍBRT, 1995, s. 65-77).

pozn.5magdalena cubrova

14. O věštění a hádání.

Věštby a hádání budoucnosti. Bylo zakázáno chodit k hadačům, kteří to inscenovali. Hádalo se z ruky, z hvězd, z různých předmětů, z kamene, z ohně atd. Církev se pokoušela třídit hadače na skupiny dle způsobů: věštcové (boží poslové a proroci), planetáři (z nebeských planet), čarodějníci (čáry a ďábel), kouzelníci (mámili lidský zrak kouzly), losníci (měli od ďábla los), zaklínači (měli satana zavřeného v truhle), hadači (ze snů, rukou, atd.), a černokněžníci (z hrobů a od mrtvých). Užívaly se různé atributy: voda, oheň , kamení, křišťál, kosti, vlasy, byliny… spolu se zaříkáváním (ZÍBRT, 1995, s. 78-90).

15. O ohni třeném ze dřeva, zvaném též nodfyr.

Tzv. “živý” oheň, vzniklý třením dřeva o dřevo, zvláště v dobách morových nákaz se věřilo v jeho ozdravnou moc (ZÍBRT, 1995, s. 90-95).

16. O mozku živočichů.

Pravděpodobně se týkalo zákazu věštby z mozku (ZÍBRT, 1995, s. 95-96).

17. O pohanských obyčejích při ohništi a při počínání některých věcí.

Krb byl vnímán jako střed života rodiny. Mezi lidmi bylo silné přesvědčení o hojivé síle domácího ohně. Ohni se dávaly zbytky jídel. Věštby z plamenů a kouře. (Podle ZÍBRT, 1995, s. 96-101).

18. O nejistých místech, jež jsou obdělávána pro svaté.

Týkalo se míst neposvěcených církví, vybíraných k stavění svatyní domnělých světců (ZÍBRT, 1995, s. 101-102).

19. O prosbách, jež dobří lidé přinášejí k “svaté”.

Výklad není jasný, týkalo se zřejmě pohanských tradic, manipulujících s mariánským kultem (ZÍBRT, 1995, s. 102-103).

20. O svátcích, jež jsou věnovány Jobovi a Merkurovi.

Církev vybízela (a vybízí dodnes) pouze ke svěcení neděle, a nikoliv čtvrtka a středy, které byly svěceny na počest pohanských bohů Wodana a Donara (stopy můžeme nalézt v názvu středy a čtvrtka v západoevropských jazycích). Zákaz se týkal předení a jiných prací, a krmení drobných domácích bůžků (ZÍBRT, 1995, s. 103-109).

21. O zatemnění luny, jež nazývají vinceluna.

Západoevropský lid na měsíc při zatmění křičel: “Vyhrej, ať zvítězíš!” A povzbuzoval ho k zápasu. Všeobecně se u různých národů nevysvětlitelný jev zatmění měsíce objasňoval jako velmi špatné znamení. Důvodem v jejich myslích byly čarodějnice, zlá zvířata, choroba, ujídání aj. Proti tomu se bránili hlukem, vřískáním, troubením; i přes výklady astronomů se držel tento iracionální strach dlouhou dobu, jev se opřádál barvitými vysvětleními, a stále se zahánělo zlo hlučným představením (ZÍBRT, 1995, s. 109-119).

22. O bouřích, rozích a lasturách.

Církev zakazovala užívání kalichů z rohů pro přípitky na počest svatých, spolu se zaříkáváním a čarováním. Troubilo se na mračna z věží, věřilo se představám, že je možno čarovat počasí; zaklínači se snažili ovlivňovat mračna zaklínači. Na polích se vztyčovali lístky s čarovnými slovy proti krupobití. Svěcení zvonů, aby se jimi zvonilo proti mračnům. Lastury obecních pastýřů, jako nástroj na zahnání bouře pro zachování úrody, přetrvávaly až do 19. století na jihu Čech. Zaklínači dostávali dávky za svou práci (viz Ladovy obrázky – obecní pastuch s rohem – jako pomocný ale asi také i na zahánění bouře) (ZÍBRT, 1995, s. 119-124).

23. O brázdách okolo osad.

Vyorávaly se brázdy jakožto ohraničení proti zlým duchům. Do nich se někdy i vysévala ochranná bylina. U Velkorusů to bylo velké divadlo: ženy vyorávaly brázdu za zpěvů a křiku, svitu loučí, s ikonami a navíc byly téměř bez šatů, s rozpuštěnými vlasy. Obecně se věřilo, že brázdy sloužily i jako obrana proti moru. Též v západní Evropě neprovdaná děvčata tahala pluh a doprovázela to obřady (ZÍBRT, 1995, s. 125-129).

24. O pohanském obyčeji trhaného sukna obuvi, jež nazývají yrias.

Nejistý původ slova yrias. Zákaz se týkal přestrojení do roztrhaného oděvu a obuvi. Také ve vánoční době (masopustě) – se objevoval zvyk strojení se za zvířata (ZÍBRT, 1995, s. 129)

magdalena cubrovapozn.6

25. O tom, že si vytvářejí z některých mrtvých svaté.

Lidové smýšlení o postavení zemřelých předků a o jejich ochraně. Církev zapovídala svěcení památky, těch, kteří nebyli vyhlášeni za svaté (ZÍBRT, 1995, s. 130-131).

26. O idolu z rozházené mouky.

Církev zakazovala pečení symbolického pečiva, zasvěceného božstvům. Zákaz oběti koláčů panně Marii (ZÍBRT, 1995, s. 131-133).

27. O idolech zhotovených ze sukna.

Týkalo se sošek božstev, vyrobených z hadrů. Pochybnosti o souvislostech se středověkou mandragorou. Dnes vynášení smrtky, loutky z hadrů na jaře, souvislost není prokázána (ZÍBRT, 1995, s. 134-135).

28. O idolu, jenž je nošen na prostranstvích.

Dlouhou dobu se udržovaly bujné a veselé pohanské obřady, nošení zobrazení bohů a model po polích, spolu s prosbou o úrodu. Bylo doprovázeno hrami, hodováním, koňskými závody. V podstatě šlo o představení s diváky (ZÍBRT, 1995, s. 135-136).

29. O pohanském rytu dřevěných nohou a rukou.

Už Egypťané ukládali v chrámech napodobeniny chorých údů. Zpodobování končetin nemocných, spolu s prosbou o uzdravení bylo rozšířené mezi různými národy. Tento obyčej byl potom křesťanstvím pozměněn, protože se nedařilo jej vymýtit. Až do dnešní doby zůstávají poutní místa s votivními dary. Choré údy z vosku, stříbra, zlata, dřeva (ZÍBRT, 1995, s. 136-144).

30. O tom, že u pohanů věří, že ženy pojídají lunu, aby se zmocnily lidských srdcí.

Církev chtěla vymýtit pověru, že ubývání měsíce je spojeno s čarodějnicemi, které ho ujídají. Lidé věřili, že tyto pojídají lidská srdce a maso. Možná příbuznost s vampyrismem (ZÍBRT, 1995, s. 144-145)

Spis Čeňka Zíbrta vycházející z takřka 13. století starého textu vyvolává ve čtenáři úžas nad tím, jak v našem kolektivním i osobním nevědomí plují fragmenty pohanských časů, aby se tu a tam vynořily do vědomí a inscenovaly s námi soukromé divadlo, při kterém objímáme stromy, tiskneme ruce na kámen nebo s nadějí hledíme do rozkrojeného plodu s očekáváním věcí příštích. Toto je hmatatelný odkaz zástupu předků, kteří stojí v čase přede mnou.

(Pro potěšení a ilustraci uvádím tři obrázky akademické malířky Magdaleny Cubrové, která se tématem pohanů, slovanů a Velké Moravy průběžně zabývá. Podoby pohanských bohů jsou z jejího trojrozměrného objektu, nazvaného Slovanská stéla.)

Poznámkový aparát:

1. Pradivadlo – tohoto pojmu užil André Schaeffner (in Dumur, 1965, s. 53) jako střešního pojmu pro spektakulární praxi ve všech kulturních kontextech a především ve společnostech nazývaných (kdysi) primitivními. Schaeffner sice upřednostňuje, že se nejedná o „divadlo před divadlem v historickém slova smyslu“ (in Dumur, 1965, s. 27), jeho pojmem však může nevhodně implikovat, že tyto formy nedosáhly dokonalosti řecké a evropské tradice, nebo jsou jen její nedokonalou realizací. Etnoscénologie proto dnes raději mluví o kulturních performancích či kulturní a/nebo spektakulární praxi. Tyto činnosti pozoruje relativizujícím pohledem etnologa, který je v tomto případě v souladu s Schaeffnerem, podle něhož „nejpřímější cestu od jednoho divadla k jinému najde snáze etnolog než historik“ (in Dumur, 1965, s. 27)

DUMUR, G. Histoire de spectacles. Paris : Gallimard, 1965.

(PAVIS, 2003, s.308)

2. Penitenciály – seznamy pokut, které duchovní měli vyměřovat za přestupky proti církevním předpisům – zejména přestupky pohanské (ČERNÝ, 1968, s.17).

3. Homiliáře – sbírky převážně latinských kázaní, obsahují citace, celé pasáže doslovně převzaté ze starších ústních předloh; a mají úzký vztah k místním podmínkám vzniku (ČERNÝ, 1968, s.18).

4. Svarožic, bůh Slunce z přelomu 10.-11.století.

CUBROVÁ, Magdalena. Fotografie části sochy Svarožic – Slovanská stéla – trojrozměrný objekt. Kombinovaná technika na dřevě, 1999-2001. Objekt umístěn v Praze – Studio Bodi.

5. Vesna a Morena, jarní a zimní slunovrat. (Morena dodnes na některých místech vynášena na jaře – vynášení smrtky, zimy.)

CUBROVÁ, Magdalena. Fotografie části sochy Vesna a Morena – Slovanská stéla – trojrozměrný objekt. Kombinovaná technika na dřevě, 1999-2001. Objekt umístěn v Praze – Studio Bodi.

6. Bůh Veles, vládce podsvětí, a jeho družka bohyně plodnosti Živa.

CUBROVÁ, Magdalena. Fotografie části sochy Veles a Živa – Slovanská stéla – trojrozměrný objekt. Kombinovaná technika na dřevě, 1999-2001. Objekt umístěn v Praze – Studio Bodi.

Odborná literatura:

ŠTEFANIDES, Jiří. 2007. Obrysy dějin českého divadla. Od počátku do konce 19.století. 1. vydání. Olomouc : Univerzita Palackého, 2007. ISBN 978-80-244-1771-4

ČERNÝ, František. 1968. Dějiny českého divadla. I. Od počátků do roku 1861. 1.vydání. Praha : Academia, 1968.

ZÍBRT, Čeněk. 1995. Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII.věku. 2. vydání. Praha : Academia, 1995. 181 s. ISBN 80-200-0511-0

PAVIS, Patrice. Divadelní slovník – slovník divadelních pojmů.1.vyd. Praha : Divadelní ústav, 2003. 493 s. ISBN 80-7008-157-0

Pramen:

CUBROVÁ, Magdalena. Fotografie částí sochy Slovanská stéla – trojrozměrný objekt. Kombinovaná technika na dřevě, 1999-2001. Objekt umístěn v Praze – Studio Bodi.