Komedie dell`arte
Commedia dell`arte, commedia all´improviso,
commedia soggetto, commedia di zanni
Italská komedie, komedie masek
Komedii dell`arte charakterizuje kolektivní tvorba herců, kteří gestickou a slovní improvizací vytvářejí představení podle stručné osnovy (udává příchody a odchody postav a hlavní členění fabule) a není autorským, předem vytvořeným a hotovým dílem. (Pavis 2003, s.42)
Historie vzniku
Ne náhodou tato charakterově exponovaná divadelní „odrůda“ vznikla právě v Itálii, v zemi, kde se divadelnost chování projevuje i při běžné denní komunikaci, která často probíhá jako ohnivá hádka. Itálie v počátcích renesance nebyla významná politicky, ale spíše kulturně či ideově – vyvíjeli se zde pokrokové myšlenky zaměřené proti státní a církevní administrativní hierarchii. V zemi okupované němci a španěli se kulturním centrem staly zejména Benátky, plné bohatých obchodníků. V polovině 16.století se v Itálii sdružují a formují různé složky do divadelního útvaru komedie dell`arte. První představení nového divadla proběhlo roku 1568, jak zapsal Massimo Troiano.
Pokud si chceme představit, jak konkrétně komedie dell`arte vzniká, musíme hledat na více místech. Mezi obchodníky, vyvolávajícími na náměstí své zboží, ve středověku často doplněné o herce, kteří v podobě krátké scénky názorně předváděli účinky toho či onoho výrobku. Dalším pramenem jsou baviči- v Itálii proslulí obveselovači, výřeční, nápadití, pohotoví, pohybliví, zpívající a hrající lidoví šaškové. Takový byli třeba Bruno a Buffalmaco z Dekameronu. Třetí kolébkou je karneval, v jehož průvodu jsou některé masky přítomny již dávno před vznikem komedie dell`arte – například Dottore, nebo Zanni. Od produkce spontánních lidových šašků je jen krůček k poloprofesionální exhibici. Mnozí herci z tržiště odcházejí do divadelních společností, s nimiž pak kočují.
Lidové „jarmareční“ divadlo na Benátském náměstí sv.Marka máme popsané díky řadě tehdejších cestovatelů. Popisy zachycují dravost, kvůli touze prodat obchodníci vychvalují svůj výrobek a inscenují krátké či delší scénky ukazující jeho účinky. Vidíme jejich pomocníky oděné v barevných kostýmech, kterak na menším lešení, či několika prknech na zemi předvádějí scénky a gagy (lazzi – odkazující na současné místní události, mluvené či mimické), doprovázeni hudbou, akrobacií či žonglováním. Bavitelských specializací v tehdejší společnosti existovala celá řada, od žongléra, doprovázejícího svůj výstup vyprávěním příběhu, přes žertéře, vypravěče hádanek, deklamátora směšných monologů až po vypravěče milostných, náboženských a hrdinských písní. Nejstarší dochované novely svědčí o tom, že byly jen stručným podkladem k vyprávění před publikem, před nímž je lidoví umělci dotvářeli improvizací. Udržovaly se tu staré lidové formy – contrasti (spory, hádky), žertovné zamilované písničky (často lascivní), malé komické scénky.
Pro divadlo byl tento trhovecký živel osvěžující krví. Lidové rysy lze pozorovat až do posledních okamžiků existence komedie dell`arte jak v Itálii, tak u její odnože ve Francii.
V první polovině 16.století se u dvora a v akademiích hraje pro aristokratické publikum komedie erudita – italská renesanční zápletková komedie, jejímiž autory jsou většinou učení humanisté či dvorní básníci. Scénu a kostýmy navrhují dvorní architekt a malíř, amatéři – dvořané hraji role. Zcela jiné divadlo tehdy dělají herci komedie dell`arte, která čerpá inspiraci v běžném životě, a v kolektivní tvorbě profesionálních herců. První smlouva se souborem komedie dell`arte se datuje 1545, zřetelný odkaz na představení pochází z roku 1568. Postupně komedie dell`arte v oblíbenosti vytlačuje komedii erudita i mezi aristokraty.
Komedie dell`arte byla oblíbena ve všech společenských vrstvách jednak proto, že jasná struktura postav, které herci většinou hráli celý život, jim dala možnost charakteristiku důkladně propracovat, a také si v rámci postavy „hrát“ – reagovat na místní souvislosti, podle publika, podle společenských událostí, podle prostředí… . Tímto způsobem se dokázali přizpůsobit vkusu různých společenských vrstev – nejchudším vesničanům, měšťanům, i u pařížského dvora.
Organizace
Specifikum komedie dell`arte tkví ve stabilizovaných, pevných typech postav (tipi fissi), které herci někdy hráli celý život – a někdy jim dokonce dali i jméno. V rámci jasně vymezeného charakteru pak improvizovali. V odborné terminologii se těmto typům říká masky (maschere). Tyto komické typy v nadsázce předvádějí některou fyzickou nebo psychickou vlastnost. Lidská zkušenost také ukazuje, že lidé s podobnými vlastnostmi mívají podobné fyzické znaky. Typy v komedii dell`arte se nikam charakterově nevyvíjí, stále zastávají stejnou pozici. Protože satira má smysl pouze když je spjata se současností, v průběhu doby se typy vytrácely a objevovaly, či měnily. Často také, díky použití dialektu, představovali osobu, typickou pro určitý kraj. Takovéto uspořádání je vhodné pro herce a celý divadelní provoz, ale zase neumožňuje hrát složitější hru, v které by postava prodělala charakterový posun. Jsou to jakési figurky na šachovnici. Výhodou masky také je, že působí na diváka jako symbol, má jemu známé atributy, jež v divákově vědomí předurčují tóninu, v které bude herec hrát.
Masky se rozlišují jménem, kostýmem, obličejovou maskou, zvláštním způsobem mluvy, zvláštní mimickou stylizací a herními zvláštnostmi. Základní skupinu typů tvoří typy komické – staří páni a sloužící, a nekomické – milovníci, k nimž se ještě přimykají postavy doplňující, nebo náhodné. (Kratochvíl 1987, s.86). Kromě níže specifikovaných postav se náhodně objevovala např. postava dohazovačky – jejíž přítomnost předznamenávala povahu celého kusu.V dalším vývoji divadla mizí, a její roji ve zjemnělé formě přebírá komorná. Dál existovala celá řada variací jako Pascariello – sluha mlsoun, povaleč s černým sametovým kostýmem a namoučněným obličejem; nebo Meneghino, zanni z Milána. Jména některých komických typů znamenají v italštině jejich vlastnosti.
Postava matky se v komedii dell`arte téměř nevyskytovala. Uznávaný kult matky se nehodil k dvojsmyslné až obscénní zábavě.
Staří a sloužící improvizovali v rámci svých postav, a uměli předvést i různé akrobatické kousky. Milovníci museli znát zpaměti milostné verše a oslavné ódy na své protějšky, jejichž dlouhý text býval odlehčován nezávaznými komickými kousky ( lazzi ) ostatních postav. Herec komedie dell`arte musel být schopen vrátit se ve své improvizaci zpět k výchozímu bodu, aby tak umožnil nástup svého hereckého partnera a příliš se neodchýlil od scénáře.
Kommedia dell`arte vytvořila i předchůdce režiséra tím, že svěřovala adaptaci textů a celkovou interpretaci díla jediné osobě, což byl capocomico (též corago). (Pavis 2003, s.43). Do dnešní doby se nám sice dochovala řada „scénářů“ a umělecky ztvárněných kostýmů postav, ale těžko si můžeme udělat představu o skutečné podobě tehdejších představení, když byla založena na improvizaci a plná odkazů a narážek na tehdejší společenské souvislosti.
Dramaturgie komedie dell`arte má několik konstantních rysů: kolektivně zpracované a modifikované téma; hojnost záměn a nedorozumění; typickou fabuli s mileneckým párem, kterému stojí v cestě chlípní staříci; zálibu v přestrojení a převlecích žen za muže; pletichy, osnované darebným, mazaným sluhou a závěrečné scény poznání, kdy se zmizelí objevují a chudí zbohatnou. Typické je nekonečné splétání zápletek rozvíjených z omezeného fondu postav a situací. (Pavis 2003, s.43)
STAŘÍ – VECCHI
Komičnost starých pánů spočívala v tom, že mají ve svém věku mladé zájmy (např. o mladé dívky), a snaží se stále chovat podle svého postavení z minulosti – i když doba už je jinde.
Pantalon – Pantalone, Pantalon
„Puer centum annorum“ – chlapec stoletý. Předlohou mohli být benátští kupci. Lakomý konzervativec a zástěrkář. Rozumbrada, naparuje se a koketuje s děvčaty, dokud ho nechytí záchvat padoucnice. Není to třaslavý stařík. Spíše muž, který si neuvědomuje jak rychle čas letí. Na Sicílii zvaný Cassandro, ve Veroně Facanappa.
Kostým : dlouhé (později krátké) přiléhavé, sytě červené kalhoty a krátká přiléhavá vestička stejné barvy, měšec, dýka, černý volný plášť, na hlavě malou čapku, vysoká a mužná postava.
Na obličeji tmavá polomaska- zdůrazněné rysy, dlouhé bílé vousy.
V inscenaci Commedia dell`arte divadla Husa na provázku hraje tuto postavu Jiří Pecha. Jeho kostým je podobný spíše jednoduché variantě Pantalona (viz vpravo), ale bez pokrývky hlavy, s delšími vousy, má zdůrazněný rozkrok, a stařecké papuče. Později si vezme plášť a dlouhý nos, také kouří doutník. Má sluhu Harlekýna a je otcem Izabelly.
Il dottore – le docteur
Kořeny nalézáme již v antice, jako scholasticus, zkušený pán, který je učený, ale zpravidla se nevyzná v praxi života. Většinou je to filozof, advokát, lékař či hvězdář. Má možná nějaké znalosti, ale schází mu logika. Učený a únavný popleta. Musel ho hrát herec se znalostí latiny (aby ji pak mohl důvěryhodně plést). 1)
Kostým : defacto oděv boloňského právníka; černý, volný, doktorský talár, pod ním kabát ke kolenům, krátké kalhoty, punčochy, střevíce a několik bílých detailů – límec a rukávy. Doktorova obličejová maska zakrývá jen čelo a hřbet nosu, tváře má silně červeně nalíčeny – to značí zálibu v alkoholických nápojích.
V netradičně pojaté roli doktora v inscenaci Commedia dell`arte divadla Husa na provázku vystupuje Vladimír Hauser. Bílá svrchní část jeho kostýmu ve spojení s tmavými kalhotami vzdáleně připomíná společenský oděv. Později nosí menší obličejovou masku – evokuje podobu brýlí na špičatém nose. Jeho postava je však založena spíše na akrobacii a gagu, než na slovním projevu, ani jeho kostým se původní podobě příliš nepodobá.
SLUHOVÉ – ZANNI
Zanni slouží většinou Pantalonovi. Je mezi nimi sociální vazba – venkovan, jenž přišel do města za chlebem a městský obchodník s aristokratickou minulostí. Sluhové jsou hlavními komickými postavami. Tvoří většinou dvojice, kdy jeden je aktivnější, rozvíjí zápletku a má spíše záporné vlastnosti. Druhý ( il servo sciocco ) je prosťáček, který prvního poslechne. Jsou optimističtí a pomáhají svým pánům. Často předvádějí až akrobatickou „neobratnou obratnost“, která tvoří jádro komických kousků (lazzi). Později se dvojice sluhů velmi variovaly, pod vlivem místního prostředí a stereotypů (představovali např. typického obyvatele nějakého kraje – mluvou, chováním atp.).
Harlekýn – arlecchino, arlequin
Král komedie dell`arte se stal postavou známou dodnes. Původem šlo o zchudlého zemědělce, přicházejícího v záplatovaných šatech z hor území Bergamska – z toho postupně vychází jeho strakatý, kostkovaný oděv.
Na počátku 17.století je Pantalonovým sluhou. Většinou má během hry více pánů, a vždy slouží hlavně svému prospěchu. V polovině 17.století se objevuje v dvojici se zannim Brighella – Harlekýn je jeho hloupějším pomocníkem. Postupně tato postava častěji využívá akrobacii. Nakonec se Harlekýn stane bavičem a smíškem, nejoblíbenější postavou a králem komedie dell`arte. V jeho rámci jsou pak představována různá povolání ( sluha dvou pánů, kouzelník, velvyslanec, cikánka, dvorní šašek, uhlíř, císař na Měsíci, prodavač písniček atd.). Vystupuje jako šejdíř Truffaldino či pozdní Harlekýn Figaro. Jeho charakter se odráží po celé Evropě v místních variacích (např. hansvurst, pickelhering, petruška ), případně se mění jeho povaha (Francie). 2)
Kostým : zprvu bílá halena a dlouhé plandavé kalhoty, pošité záplatami. Černá polomaska. Za pasem věčně prázdná mošnička a harlekýnská plácačka (batocchio) – starodávná rekvizita komických osob. Ve Francii byl jeho oděv u dvora stylizován, místo záplat začal nosit oděv z barevných čtverců.
V inscenaci Commedia dell`arte divadla Husa na provázku zazářil v roli Harlekýna Bolek Polívka. Kostým tvoří plandavé špinavé kalhoty na kšandách, navíc přepásané nesmyslně dlouhým páskem, záplatované malé sáčko s pruhovaným tričkem a dlouhou černobíle pruhovanou šálkou. Nasazuje delší špičatý nos, a vesnický klobouk. Velmi výrazná Polívkova mimika, gesta a akrobacie jsou poctou jednomu z nejznámějších představitelů Harlekýna ( či spíše jeho melancholického nástupce Pedrolina ) divadelnímu reformátorovi a mimovi Jeanu Gaspard Deburau. Polívka se netají, že Deburou, kterému je podobný i fyziognomii, je jeho inspirací. Jeho kostým původní podobě Harlekýna odpovídá.
Pedrolino ( giglio; později Pierrot )
Objevuje se již od počátku 17. století. Je to naivní, smutný, melancholický milenec, který se bezmocně klátí, a je předurčený k neúspěchům v lásce. Po změně Harlekýnova charakteru se Pedrolino dostává na jeho místo druhého sluhy, prosťáčka. Ve Francii je Pierot neaktivní chlapec vzbuzující soucit.
Později se stal důležitou postavou v jarmarečních parodiích a až do 19.století ho vídáme v lehkých komediích bez intelektuálních ambicí, se zpěvy a akrobacií – vaudeville. V cirkuse 18.století navázal na Pierotta bílý klaun, který se znovu změnil v intrikána a roli prosťáčka převzal August. Smutný Pierot je známý dodnes.
Kostým: plandavý oděv s širokým, volně poskládaným límcem.
V inscenaci Commedia dell`arte divadla Husa na provázku se tato postava neobjevuje.
Brighello
Postava prvního sluhy představuje typ mazaného venkovana, protřelého životem, který se dovede přetvařovat a vzápětí tasit dýku. Je strůjcem intrik, motorem akce. Sluha pro všechno, který slouží jen dokud je placen. Objevuje se po Pantaloneovi a Harlekýnovi, jeho nejznámějším představitelem byl Niccolò Barbierri řečený Beltrame. Postupně jeho charakter jemní, v 18.století už nemá původní dravost.
Kostým: volný plátěný oděv, čepička, krátký bílý plášť, žluté střevíce, pás, dýka (později dřevěná, nakonec kytara). Tmavě olivová obličejová polomaska s rozcuchanými černými vousy.
Variace: Scapino – jemnější varianta Brighella, která ho nahradila ve Francii. Nepoužívá násilí, je to jemný popleta. Kostým má pošit zelenými či modrými prýmky, proužky až ornamenty. Nemá obličejovou masku.
Flautino – mistr imitování a hry na několik nástrojů. Tmavá obličejová maska, baret, proužky na oděvu.
Mezzettino – úskočný ale galantní jemný francouzský typ s baretem a červenobílým kostýmem.
V inscenaci Commedia dell`arte divadla Husa na provázku tuto postavu ztvárnil Miroslav Donutil. Jeho kostým má světlé kalhoty, delší kostkovaný plášť, beztvarý vesnický klobouk a špičatý nos. Je celkem podobný původnímu Brighellovi – vesnickému chytrákovi.
Pulcinella, Polichinelle
Pulcinella je druhý, méně aktivní sluha tvořící dvojici s prvním sluhou Covielo. Rysy této masky nejsou pevně stabilizovány, ale v podstatě jde o lenivého a žravého sluhu. Jednou má odvahu, podruhé váhá, někdy se rozhodne správně, jindy chybuje, ale v podstatě mu ke štěstí stačí plný talíř.
Objevuje se také v rolích milovníka, taškáře, ženicha, nevěsty či mlsné dámy. Italské publikum ho milovalo. Pulcinella, capitano a scaramuccia jsou trio, které předvádělo vlastnosti jižních Italů.
Ve Francii se příliš neuplatnil, vytlačil jej Harlekýn. V Anglii přispěl koncem 17. století k vytvoření postavy Punche.
V Itálii se postupně stává jakýmsi archetypem Itala – v 19.století má rád dolce far niente, makaróny, zpívá a bere život filozoficky. V dětské literatuře a jako hračka se v Itálii objevuje dodnes.
Kostým: tvořen světlými kalhotami a halenou, homolovitý klobouk, postupně získává hrb na zádech a velký břich. Nosí černou polomasku se skobovitým nosem, na čele bradavici. V místních odchylkách má jeho kostým různé varianty, v Itálii nebýval tlustý.
V inscenaci Commedia dell`arte divadla Husa na provázku se tato postava neobjevuje.
DALŠÍ POSTAVY
Il Capitano, Le Capitan
Chvástavý voják ( miles glorius) byl typem tlučhuby již v antice, odkud se dostal do erudity. Capitano měl možná předlohu ve Španělech, vyjadřoval jevištní protest národa proti cizímu panství, v době rané komedie dell`arte byl zpodobňován spíše jako satira na rytíře. Zprvu byl milovník, později se stal čistě komickým typem. Jeho sluha Scaramuccia ho zesměšňoval mimikou a výrazným tancem. Capitana často představoval rváč, známý publiku svým jménem. V Itálii měl jména jako Matamaros (maurobijec), Bella-Vita (krásný život), Cocodrillo (krokodýl). Ve Španělsku byl nazýván Sangre y Fuego (krev a oheň), ve Francii převzal jeho rysy scaramouche a vytvořili postavu Fracasse, a Němci mu říkali Horibilicribrifax. Il Capitano je možno považovát za předchůdce barona Prášila, či Dona Quijote.
Kostým : je odvozen z vojenské uniformy, masku měl výjimečně.
Peter Scherhaufer v inscenaci Commedia dell`arte divadla Husa na provázku vtipně využil soudobou „celebritu“ a roli kapitána dal v době uvedení inscenace známému silákovi jménem Franta Kocourek. Má krátké kalhoty a polorozpárané tílko s pruhy, silné návleky na předloktích a zápasnické boty. Kostým není původní předloze vůbec podoben. Vystupování pana Kocourka je založeno spíše na předvádění pozoruhodných siláckých dovedností, jako např. uzvednutí židle pomocí zubů, nelze hovořit o hereckém výkonu. Komediantský ráz inscenace doplňuje kaskadér ( plivač ohně ) Jaroslav Dulava.
Scaramuccia, scaramouche
Capitanův sluha, později jeho jemnější nástupce. Intrikán, chlubí se úspěchy u žen, jeho projev je sice uhlazený ale současně bázlivý. Jeho významným představitelem byl Tiberio Fiorilli, který ho hrál do vysokého věku téměř po celé 17.století.
Kostým : černý přiléhavý kostým s krátkými kalhotami, černé punčochy, černá pláštěnku a volně nabíraný baret. Nenosil obličejovou masku jen se pudroval a pracoval s výraznou mimikou.
V inscenaci Commedia dell`arte divadla Husa na provázku se tato postava neobjevuje – jako Capitanův sluha občasně působí Harlekýn.
Tartaglia
Kokta, brepta – koktání jako prostředek komiky. Původem asi jihoitalská varianta postavy doktora. Na jevišti představoval nejčastěji veřejného činitele : advokáta, lékárníka či soudce. Býval také sluhou. Postupně se charakter této postavy měnil na satiru na malého byrokrata.
Kostým : menší břicháček s velkými brýlemi, oblečený do kalhot s pruhy a na hlavě šedivý klobouk.
V inscenaci Commedia dell`arte divadla Husa na provázku se tato postava neobjevuje.
Fantesca, servetta; soubrette
Ženský protějšek zanniho. Pochází z venkova, je důvěrnicí a pomocnicí své paní. Často si hrála s vecchi. Jmenovala se Franceschita, Turchetta, Ricciolina, Smeraldina, Corallina, Argentina.
Ve Francii z její zjemnělé verze postupně vychází postava Kolombíny. Její představitelkou byla Cathérine Biancolelli, dcera slavného harlekýna Dominika. Pravděpodobně pod vlivem Molirových služebných je značně jemnější než její italská selská předchůdkyně. Své bystrosti a pohotovosti jazyka využívá jak vůči svým pánům, tak vůči milencům. (Kratochvíl 1987. s.191).
Kostým : nemá pevně daný, byla-li družkou harlekýna pak měla také typický harlekýnovský kostým
V inscenaci Commedia dell`arte divadla Husa na provázku se tato postava neobjevuje.
Milovníci – innamorati, amoureux
Narozdíl od všech předchozích masek tyto nejsou komické, naopak relativně vážné. Se svou naivitou mladé lásky kontrastují s cynismem a ironií starých. Zanni se jim sice posmívají, ale často jim pomáhají. Milovníci odříkávali dlouhé zamilované monology, které si někteří herci zapisovali do malých notýsků (některé jsou dochované). Literárně náročné části milovníků vyvažovala akrobacie ostatních představitelů. Innamorati mají romantická jména jako Lelio, Aurelio, Fortunio, Florindo, Isabela, Angelica, Ardelia. 3)
Kostým: elegantní, podle soudobé módy. Milenci nenosili obličejovou masku, aby publikum vidělo jejich přirozenou mladou krásu.
V inscenaci Commedia dell`arte divadla Husa na provázku jsou milovnickým párem Isabela – Alena Ambrová a Leandr – Pavel Zatloukal. Isabela má dlouhé blond vlasy, a na sobě bílou košilku, šálku, punčochy a vysoké podpatky. Domnívám se, že vystihuje současnou představu o žádoucí, sexy mladé milovnici. Leandr má bílý trikot, doplněný světlým kabátkem, někdy elegantní trojcípý klobouk, kord a měšec u pasu. Leandrův kostým evokuje romantickou podobu milovníka, jako francouzského mušketýra. Jeho kostým dobře vyjadřuje povahu charakteru.
Vývoj a odkaz komedie dell`arte
Komedie dell`arte se objevila v Itálii v 16.století. První historickou periodu určuje období velkých divadelních společností (1550 – 1650). V druhé, během 17.století se mění a posouvají charakteristické rysy masek. Od 70.let 16.století se komedie dell`arte šířila po celé Evropě. V Paříži, v období Staré společnosti 1660 – 1697 a 1716 – 1762 působila stálá Italská komedie, privilegovaný dvorský soubor.
V prvním období patřili k nejslavnějším hercům Gherardi, rodina Biancolelli, Tiberio Fiorilli či rodina Andreini. Ve druhém období to byli např. rodina Riccoboni, G.R.Bennozzi nebo Carlo Bertinazzi.
Po přechodu do interiéru kukátkového divadla se komedie dell`arte spojila s pohádkou či mytologickou hrou a Harlekýnova plácačka se stala kouzelnou hůlkou, létací stroje doplnila propadliště a projekce pomocí skel, zrcadel a principy tzv.černého divadla. V Itálii v 18.století Carlo Goldoni původní typy změnil ve skutečně charakterní postavy s vývojem. V polovině 19.století v Paříži vzniklo dovadlo Funambules (Provazochodci) s Jeanem Gasparem Deburau. Ve stejné době diváci mohli spatřit českého Pierotta Václava Hametnera.
Komedie dell`arte během historie vstoupila do kabaretů, varieté a music – hallů a ovlivnila filmovou grotesku i literáty (např. „Lásky hra osudná“ bratří čapků, 1916). Ve 20.století se k ní vraceli režiséři jako M.Reinhardt, V.E.Mejerchold, J.B.Vachtangov, N.N.Jevrejnov, meziválečná avantgarda i poválečné divadlo – režiséři Giorgio Strehler, Dario Fo, u nás P.Scherhaufer, C.Turba či E.Tálská. (Volně podle Pavlovský 2004, s.152). Komedie dell`arte je důležitou součástí evropských divadelních dějin.
Poznámkový aparát:
1) V italské historii se objevuje ještě jedna postava doktora – morový doktor, který však s postavou hloupého Il Dottore nemá nic společného. Loutka na obrázku vlevo je morový doktor. Takto oblečenou postavu lidé skutečně ve středověku vídali v ulicích . Člověk chráněný kostýmem (límec a plášť, obličejová maska, v jejímž prodlouženém nose byly ukryty bylinky) chodil k lidem nemocným dýmějovým morem. Vpravo na fotografii vidíme loutku Il Dottore – který byl pouze parodií – maskou, hereckou postavou.
2) V dramatickém textu Pierra Marivaux z roku 1720 „Harlekýn zdvořilý z lásky“ je již jinou postavou, postupem času se tak jeho charakter rozpadá. Původní rysy se objevují v jiných jevištních žánrech – pantomima, balet, loutky . ( Podle Kratochvíl, s.130)
3) Innamorata – Primadona . Primadonou komedie dell`arte byla Isabella Andreini (1562 – 1604), vynikající herečka a básnířka, členka akademie, která po sobě zanechala četné spisy ( Lettere a Fragmenti ). Po ní spoustu milovnic nosilo její jméno.
Nejproslulejším milovníkem byl herec a scénárista Flaminio Scala – Flavio, či Isabellin manžel Francesco Andreini – Lelio.
Prameny:
SCHERHAUFER, Peter. Záznam inscenace Divadla na provázku – Commedia dell`arte. [DVD]. ČST – Brno, 1981. 67 min.
Použitá literatura:
PAVIS, Patrice. 2003. Divadelní slovník. 1.vydání. Praha : Divadelní ústav, 2003. 493 stran.
KRATOCHVÍL, Karel. 1987. Ze světa komedie dell`arte. 2.vydání. Praha: Panorama, 1987. 592 stran.
PAVLOVSKÝ, Petr. 2004. Základní pojmy divadla – teatrologický slovník. 1.vydání. Praha : Libri, 2004. 348 stran.
OSLZLÝ, Petr. Commedia dell`arte Divadla na provázku (1974-1985) : analýza, rekonstrukce, dokumentace inscenace režiséra Petra Scherhaufera & Harlekýna Boleslava Polívky. 1.vydání. Brno : JAMU, Divadelní fakulta, 2010. 283.stran.
TUČKOVÁ, Darina. Commedia dell`arte v autorské tvorbě Boleslava Polívky. Magisterská diplomová práce, Filozofická fakulta MUNI Brno. Brno : Masarykova univerzita, 2006. Dostupné z WWW: < http://is.muni.cz/th/11583/ff_m/dipl-pro_archiv.txt>
BROCKETT, Oscar G. Dějiny divadla. 2.vydání. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 948 stran.
