Úryvek z básně Stanislav Kostka Neumann – FILM
(cituji jen to, s čím se stotožňuji)
Miluji také film, když bláznivě letí,
pobádán biči zběsilé hudby.
Zpívej mi, vodopáde věcí a lidí, stromů a strojů, dětí,
když se tak řítíš mezi břehy věčně dvojité sudby
světla a stínu.
Měňavý světe, miluji všelidskou domovinu
a všecko nenávidím, co nás násilně dělí.
(…)
Měňavý výtažku světa, světe kondenzovaný,
světlem a stínem modelovaný,
jak ševelíš, zpíváš, vzlykáš, řveš,
ač němý!
Jak řítíš se, potácíš, plyneš a jdeš!
Života strome zatřeseš,
že větvemi všemi padají plody
po svahu travnatém, do čiré vody,
ulice, trati a stezky jsou jich plny,
moří a jezer je houpají vlny,
činžáky, dílnami, chrámy a paláci
valí se jejich příval,
ticho i hlomoz, páni a žebráci,
kdo by tu nevěřil, kdo by tu zíval,
ctnost je tak rudá a zločin tak bílý,
instinkty kalkulují a rozum šílí,
činy jdou po špičkách, sny lomcují závěsy,
nad vodou chvěje se vrbový list,
láska se červená, zelená se nenávist,
země se objímá s nebesy.
(…)
