Tag Archive for drama

Alois a Vilém Mrštíkové: Rok na vsi – srovnání dramatického děje a dramatické fabule v knižním a jevištním ztvárnění

rok_na_vsi

Pro srovnání dramatického děje a dramatické fabule v knižním a jevištním ztvárnění jsem si vybrala jako téma dílo „Rok na vsi“ autorů Alois a Vilém Mrštíkové 1.

Literární díla nejsou nikdy zcela jednoznačná. Autor napsal slova a věty, ale jejich význam se spojuje až v naší mysli – v mysli každého čtenáře jinak. Rozdíl mezi literární předlohou a její divadelní či filmovou adaptací tu bude pro znalce původní předlohy vždy.

Přesto si troufám říci, že Miroslav Krobot svou dramatizací odvedl výjimečnou práci. Při čtení „kroniky“ moravského venkova – konkrétně vesnice Habrůvky zvané svými obyvateli Jeruzalém, jsem sledovala stovky drobných dějových linií, malých střípků, vzájemně spojených jen onou vesnicí. Pozvolna přede mnou vystupoval obraz života na vsi – života plného těžké manuální práce, života pevně ohraničeného přírodními cykly. Žádná postava v knize z děje nevystupuje jako hlavní, žádný osud není stěžejní, všechny jsou tedy rovnocenné. Avšak pro divadlo by takový děj byl nezpracovatelný – divadelní jeviště potřebuje silný osud jedince, kolem kterého se orámuje celé jednání. Miroslav Krobot vybral zejména postavu Rybáře – která jistě svou výrazně odlišnou povahou upoutala i čtenáře literární předlohy. V úvodní scéně dramatizace předkládá motiv těhotenství Rybářovy dcery, jeho smrtí pak divadelní dramatizace končí. Další postavy a osudy vybral Krobot citlivě – ne vždy dodržuje zcela přesně časovou posloupnost jako v knize, některé příběhy jsou posunuty v rámci roku, někdy jsou osudy více osob pro názornost spojeny do jednoho, ale to pro celkový dojem z divadelní hry není podstatné. Postavy a ty části z jejich rozsáhle popsaných osudů, které nakonec do dramatizace vybral, dávají i člověku, který původní předlohu nečetl, možnost ochutnat celou mozaiku Roku na vsi – na vybraných „vzorových“ kusech. Postavy jsou vykresleny živě, nejsou jen jednoznačně zlého či dobrého charakteru, tak jako v knize, u všech vidíme jejich životní pohnutky, a dalo by se říci, že jednotlivým postavám rozumíme – často se snaží jen volit menší zlo. Láska a s ní spojená smyslná touha nejsou v Habrůvce brány pouze jako něco hříšného, jsou prostě součástí života, jaký je. A tak ženatí muži podvádějí své ženy, svobodné dcerky zůstávají samy s nemanželskými dětmi, a sirotci jsou v péči celé obce.

„Ať dobro či zlo, postava kladná či záporná, její ctnost či neřest, krása a poetičnost či ošklivost – všechno to vyplývá jenom z života samého, podkladem je tu vždy táž živelnost, která se takto jenom různě projevuje. Je tu tedy, lze uzavřít, život chápán a vykládán vysloveně sám za sebe, všecky jeho jevy, i jevy společenské, jsou vykládány zcela biologicky. Mezi postavy Roku na vsi, mezi onu plejádu figur a figurek, typů a charakterů, patří tedy i  „mrtvá“ příroda. Ve své kráse (kráse luk, polí, lesů) i ve své městské příznačnosti. V kontextu Roku na vsi neznamená to ani z hlediska kompozice anorganický element, neboť hlavním hrdinou této kroniky není jedinec, nýbrž samy Habrůvky, jejich lidský kolektiv. Ten pak dodává knize nejen zvláštní půvab, nýbrž i sílu: vždyť je tu nakonec oslaveno lidské společenství a z něho vyrůstající víra v dobrou hvězdu Habrůvky’.“ uvádí V.Justl (1963, s.28,29 ).

Dramatickým dějem literární předlohy jsou tedy drobné příběhy, vzájemně spolu nesouvisející, jejichž společným jmenovatelem je pouze příroda a vesnice Habrůvka.

Dramatická fabule knihy je dle mého názoru vystavěná na přirozeném rytmu roku, který evokuje stálé opakování, pocit kruhu.

Struktura textu literární předlohy by se dala definovat takto: jednotlivé příběhy, několik povídek, vždy každá o někom jiném ze vsi, vzájemně jen lehce provázané, spojené do časového celku jednoho měsíce. V textu jsou zdlouhavé pasáže – barvitě a s pomocí řady adjektiv popisující přírodu a „obrazy“ ze života na vsi. Následují trochu čtivější dějové pasáže, v kterých se seznamujeme s životními příběhy jednotlivých obyvatel. Zajímavým prvkem, který posloužil jako přímý materiál pro text jevištních postav, je použití moravského nářečí, které se v knize objevuje vždy, když má některá z knižních postav přímou řeč. rok_na_vsi

Dramatický děj divadelní inscenace bychom mohli označit za pregnantní, vyčištěný a vyjasněný. Fyzické a slovní vzájemné jednání postav v dramatických situacích je prosto rozptylujícího detailu, čisté a jasné v gestech, barevnosti, kostýmech a výrazů herců. Na diváka herci působí jako figurky z prostého staročeského Betlému.

Dramatická fabule je režisérem vystavěna jako zcela jasná, logicky následující a vyplývající. Miroslav Krobot musel vytáhnout z předlohy postavy a nově zformulovat – někdy i domyslet jejich dramatické vztahy. Vytvořit příběh. Krobot se při dramatizaci inspiroval osobními vzpomínkami na rané dětství, na vesnické zvyky, způsoby jednání, vztahy a atmosféru věcí, které měly řád. Celkové vyznění divadelního kusu svou prostotou a čistotou evokuje přírodní zákon, který, tak jako v knize, řídí veškerou činnost na vsi.

„Je to velké pokušení pro režiséra, domýšlet situace, sledovat postavy krok za krokem, představovat si jejich osudy. O dramatizaci jsem se pokoušel deset let. Dvakrát jsem ji zavrhl a usoudil, že to vůbec nejde.  (…)  Zvolil jsem tři základní dějová pásma: osud Rybáře a Vrbčeny, starostova syna Antoše, jeptišky Amáty. Na ně se nabalují osudy ostatních, jejich rodin, lásek, nepřátel. Z Roku na vsi je obtížné udělat ucelené drama. Je to kronika celku, z něhož se osudy jednotlivců vynořují, a zase zapadají, jak jde rok. Ten celek je nejpodstatnější, je to kronika komunity, kronika ducha a způsobu existence,“ cituje Miroslava Krobota v divadelním programu Johana Kudláčková (1993, s.10).

 

Divadelní hra na diváka působí jednoznačně. Herci používají přímá a nekompromisní gesta. Postavy se po jevišti pohybují na jednoduchém půdorysu. Tento „hrubý“ záměr autora pohybové spolupráce Františka Pokorného výborně dokresluje charakter celého námětu.

Scéna a kostýmy jsou ve stejně „hrubém“ a prostém duchu. Považuji za velmi vkusné, že nebylo využito „laciných“ a prvoplánových nápadů – jako lidové zvyky, rituály, moravské kroje a přehnaně detailní – pro současného diváka nesrozumitelný – dialekt. Pokud by byla divadelní hra stavěna v tomto duchu, děj a poselství by se zcela ztratilo v záplavě líbivých doplňků – pozornost diváka by to odpoutalo, a „prostý rustikální dojem života pevně spojeného s přírodním řádem“ by se k divákovi vůbec nedostal. Jednoduchá barevnost kostýmů i scény oproti tomu oku (i duši) inteligentního – náročnějšího diváka lahodí. Marta Roszkopfová, která je autorkou kostýmů i scénografie, v podstatě celou hru zasadila pouze do ošuntělého prostoru, doplněného dřevěným nábytkem a několika vesnickými atributy (nářadí atp.) Prostor se posunutím nábytku mění z hospody, na náves, z chalupy, na kostel až hřbitov – to vše pouze s tvůrčím využitím jednoduchého svícení. Jak velkou náladovou změnu dělá světlo nám Roszkopfová mistrně připomene také ve výtvarně okouzlující předposlední scéně – Rybářův pohřeb – kdy sledujeme v prvním plánu dialog postav a v druhém za nimi vidíme siluety pohřbívajících. Kostýmy jsou také jednoduché, pouze tmavé a bílé barvy – běžný pracovní oděv vesnice konce 19.století . Jediná barevnost se objevuje u postavy Vrběny – což je defacto milovnice, která „svede“ Rybáře. Má červený šátek, když ho svádí, a tato barva je jediná na celé scéně – výrazně tak dokresluje charakter její postavy a upoutá pozornost diváka. Později od Rybáře Vrběna dostane červené boty a korále, ale to jí je pořád málo – a tak nám autoři promyšleným užitím barevné kompozice nabízejí domněnku, že Rybář se zasebevraždil z velké části také kvůli ní, a její nenasytnosti. Na dramatizaci se podíleli i další umělci. 2

Všechna díla, na kterých se podílel Miroslav Krobot, jsou velmi zajímavá. Stejně tak tato povedená dramatizace rozsáhlé „kroniky“ moravského venkova.

 

Poznámkový aparát

1. Alois alois_mrstikMrštík knihu psal 10 let. Již během práce mu soubory prvních měsíců (děj knihy začíná na podzim) začaly vycházet v časopise Kwěty (1899 – 1902). To způsobilo, že se potom bál, aby během psaní „nesnížil vysoko stanovenou laťku“ úrovně materiálu – a proto některé pasáže přepisoval, a dalo by se říci, že druhá část díla není psána s takovou lehkostí.

Reálnou předlohou mu byla vesnice Diváky, kde žil a učiteloval podstatnou část svého života. 1903 – 1904 mu vychází toto jeho monumentální dílo knižně. Vilém je připsán jako spoluautor až při druhém vydání v roce 1921 – patrně z posmrtné úcty, neboť Vilém se zasebevraždil několik let před tím. Alois mu připsáním spoluautorství v té době již úspěšného titulu chtěl zjevně prokázat úctu. Přesto nechci Vilémův podíl na knize zmenšovat – jistě pomáhal Aloisovi redigovat některé části.

 

2. Hudba Dagmar Andrtové – Voňkové je jednoduchá, opakující se melodie, občas ve spojení s jednoduchým nápěvem mužských hlasů. V hudební dramaturgii Jaromíra Nečase je celé představení velice klidné, pouze roční období jsou jasněji oddělena – to opět koresponduje s představou klidného života na vsi, kdy všichni žijí v kruhu přírodních zákonů. Dramatizaci provedl režisér Miroslav Krobot. Dramaturg Johana Kudláčková, kromě podílu na výsledné podobě představení, také připravila pro pražské Národní divadlo program.

 

Soupis použité literatury:

MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi 1. 11.vyd. Praha : Československý spisovatel, 1986. 541s.

 

MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi 2. 11.vyd. Praha : Československý spisovatel, 1986. 455s.

 

JUSTL, Vladimír. 1963. Bratři Mrštíkové. 1.vyd. Praha : Divadelní ústav, 1963. 85s.

 

MRŠTÍKOVÁ, Božena. Mrštíkové. 1.vyd. Praha : Fr.Borový, 1942. 166s.

 

Soupis pramenů:

 

KUDLÁČKOVÁ, Johana. 1993. Alois a Vilém Mrštíkové – Rok na vsi : dramatizace Miroslav Krobot. Divadelní program. Činohra Národního divadla v Praze, premiéra 15.4.1993. Praha : Národní divadlo, 1993.

 

ŠPELDA, Josef. Rok na vsi – Miroslav Krobot. [ DVD ] . DVD s divadelním záznamem. Česká televize, 1995. 167 min.

 

PLEŠÁK, Miroslav. Alois a Vilém Mrštíkové – Rok na vsi . Divadelní program. Mahenovo divadlo v Brně, premiéra 17.10.1997. Brno : Mahenovo divadlo, 1997.14

Esej na základě vybraného odborného textu jedné z vývojových etap divadla. Milan Lukeš – Příliš mnoho renesance.

Milan Lukeš ve svém textu nehodnotí a nevypisuje renesanční dramatiky. Nevysvětluje principy a rozdíly mezi středověkým divadelním prostorem a italské renesanční iluzivně malované perspektivní scény. Jeho text je zaměřen pouze na divadelní situaci v Anglii během války růží a za vlády Tudorovců – od posledního Yorka Richarda, přes prvního Tudorovce Jindřicha VII. až po Alžbětu I – poslední panovnici z rodu Tudorovců.
Toto omezení z části vysvětluje v úvodu textu, kdy zmiňuje, že renesance měla v různých zemích zcela odlišný průběh – důkazem čehož budiž dodnes trvající rozdílné názvy této epochy v němčině, francouzštině či italštině. Také se chce vyhnout běžné praxi východoevropských vědců, ( historiků, či teatrologů ) a to házení téměř všeho do sběrného pytle s názvem renesance. Giorgio Vasari, renesanční historik umění, považovaný za zakladatele kunsthistorie, ještě neužíval pojem renesance, ale pojem „znovuzrození antického umění“ v Itálii 15. a 16. století: rinascita dell’ arte antica – a v rámci tohoto vymezení se chce ve své odborné stati pohybovat i Milan Lukeš ( Brockett, 2008, s. 185 – 187).
Anglie vždy v dějinách byla „skeptická“ k dění na evropském kontinentě, a tak i renesance se do Anglie dostala jinak a později. V protestantských zemích severní Evropy bylo rozšířeno mínění o zkaženosti Říma a Itálie celkově, ( Lukeš, 2003, s.35 ). Na sklonku 14. století se uváděly biblické cykly, král Richard pořádal turnaje, maškarády a slavnosti, a spolu s českou manželkou Annou na anglický trůn přišly uvolněnější kontinentální zábavy. Dohadovat se dnes, do jaké míry Anna a její evropská družina ovlivnily tehdejší podoby divadla, nebo zda je vše dílem pouze italských potulných komediantů, je možné, ale stejně si nikdy nebudeme moci být jisti. S drobnými obtížemi pozvolna do anglické dvorní společnosti z Evropy pronikají hry s maskami: mumraje, neboli „mumming“ a kuklení, neboli „disquishing“ (pozn.1). Italských potulných umělců, předvádějících (pravděpodobně) spíše pokleslejší formy zábavy ubylo za Jindřicha VIII. (vládne od počátku 16. století), který Anglii dekrety odtrhl od zbytku katolické Evropy, a mj. také zakázal monumentální biblické cykly. Důvody výjimečnosti anglického renesančního divadla hledejme tedy v jednak v absenci (dokonce přímo zákazu) náboženských vlivů, a také ve volnosti. Diktát novoaristotelské estetiky zde nebyl tak přísný, jako na kontinentě. Také alžbětinští a předalžbětínští dramatici hojně čerpali z antického odkazu, ale rozdíl spočívá v tom, že tak činili snad po svém, snad volnějším způsobem, snad se jen inspirovali. Vždyť i nejznámější zástupce anglického dramatu William Shakespeare, který je, z pohledu odborníka, spíše než geniálním autorem zručným dramatizátorem přebírajícím motivy z antických dramat, se nezatěžoval aristotelovským pojetím tří jednot – času, místa a osob. Touto zásadou se řídil pouze v tragédii Romeo a Julie, kterou Lukeš považuje ze Shakespearových děl za nejrenesančnější, také kvůli motivům reje masek, vpadajících bez pozvání do cizích domů (což byla pravděpodobně jedna z těch italských komediantských manýr, do Anglie odkudsi zavlečená), a čisté, až alegorické kresbě charakterů. Další Shakespearova díla Lukeš nemůže považovat za čistě renesanční, také kvůli prostředí, v jakém byly prezentovány.
V dramaturgii – a obsahu her – možná Anglie kontinentální renesanci ještě stihla dohnat, i když třeba nepřejala všechny žánry komedie, ale hlavní rozdíl byl ve scénografii. A protože divadlo je vskutku pouze to, co existuje v hlavě diváka během sledování divadelní hry ( Zích, 1987, s.16 ), je v této souvislosti jasné, že Shakespearovy hry renesanční rozhodně nebyly. Shakespeare a jeho nástupci, až do ukončení alžbětinské doby totiž své hry předváděl v prostém, středověkém divadelním prostoru, kde diváci mohou sledovat jeviště zpravidla ze tří stran. Shakespeare byl dokonce spolumajitelem dvou londýnských divadel. Historicky věrnou kopii divadla Globe jsme měli možnost zažít na vlastní kůži i v Praze na výstavišti, a to od roku 1999 do roku 2005, kdy celé shořelo. Hry prezentované divákům ve stavbě takového rázu musely působit jinak, než v prostoru renesančního divadla. Až se stoletým zpožděním oproti Evropě, počátkem 17. století, architekt Inigo Jones v Anglii navrhuje perspektivní scénu, s iluzivně malovaným pozadím, a postranními kulisami, jež bylo možné měnit. V Itálii je scéna podobného typu historicky doložena již z roku 1508 (Lukeš, 2003, s.36 ).
Skutečným fenoménem Anglie té doby, tak nakonec zůstává pouze dvorská maškaráda, i v anglické literatuře označovaná frankofonním masque. Masque, neboli představení alegorického charakteru, náměty čerpající z mytologie, legend, pastýřského či pohádkového prostředí, oplývající bohatými kostýmy, scénickými a hudebními efekty byly zprvu zábavou, s jejíž pomocí se dalo poukázat na některé skutečnosti, nakonec se však pozdní stuartovská maškaráda stala naplno nástrojem moci absolutistické – nástrojem manipulace s veřejným míněním ve prospěch panovnických záměrů ( Vlašín, 1977, s.245 ) . Tato vyšlechtěná maškaráda se trochu přiblížila k opeře, a nakonec zanikla jako slepá větev divadelní historie. Stejně jako dříve či později zanikne v umění vše, co není spontánní, a přirozené životním vývojem, ale „tlačené“ shora, prosazované autoritami.

Milan Lukeš se ve svém, vysoce odborném textu, k jehož pochopení musí teatrolog – začátečník nastudovat velké množství další literatury a pojmů, zabývá anglickým renesančním divadlem spíše na úrovni jakéhosi zamyšlení, až esejisticky. Styl Lukešovy práce se mi jeví jako zábavný, čtivý, sympatický, neboť čtenáře nepoučuje, ale vede s ním dialog. Text není zbytečně zdlouhavý, a přesto dokáže studentovi – čtenáři přinést nové informace.

Poznámkový aparát:
1. Anglická masque se zformovala pod italským vlivem, a také na základě tradice domácího mumming (mumraj) a disquishing (kuklení), a vyvrcholila v první pol.17.stol. kdy také zanikla. (…) společný průvod, sahající až k obchůzkovým maškarádám, nečekaně vpadajícím do příbytků a beroucím přítomné do tance.
( Pavlovský, 2004, s.170 )

Bibliografie:
Pramen:
LUKEŠ, Milan. 2003. Příliš mnoho renesance. Divadelní revue 14., 2003, č. 4, s. 34 – 37.
Odborná literatura:
BROCKETT, Oscar G. 2008. Dějiny divadla. 1.vyd. Praha : Lidové noviny, 2008. 948 s. ISBN 978-80-7008-225-6
ZICH, Otakar. 1987. Estetika dramatického umění. 2.vyd. Praha: Panorama, 1987. 399 stran.
VLAŠÍN, Štěpán a kolektiv Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. 1977. Slovník literární teorie. 1.vyd. Praha : Československý spisovatel. 471 s.
LAZORČÁKOVÁ, Tatjana Doc. PhDr. PhD. 2007. Dějiny světového divadla A. 1.vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci. 59 s. ISBN 978-80-244-1793-6
PAVLOVSKÝ, Petr PhDr. 2004. Základní pojmy divadla, teatrologické slovník. 1.vyd. Praha : Libri, Národní divadlo. 348 s. Libri ISBN 80-7277-194-9, Národní divadlo ISBN 80-7258-171-6

ROOTS IN EGO – the movie

roots in ego movie by 113kw

 

 

 

 

 

Roots in ego je filmové filozofování o původu zla v životech lidí v dnešním světě (možná na první pohled až křečovitě) zábavných, nikdy nekončících party a drog… http://rootsinego.113kw.net/

Když mi bylo 15 kromě Smashing pumpkins, R.E.M. a cdček z časopisu Tripmag jsem díky spolužákům z gymnázia poznala zvláštní hudbu – předávala se na stokrát přehrávaných kazetách, na kterých byla jména NSK, nebo CA či Spiraly …začala jsem jezdit na techno. Subkultura mne uchvátila, a celé roky mne něco obsesivně nutí k tomu, že musím filmově ztvárnit svoje zážitky a zážitky svých přátel. Je to jako nutkání, které se krátkodobě vytratilo po smrti kamarádky ze střední školy… po roce mne to ale zase táhlo k tomuhle cíli. Obětuji filmu všechny své další koníčky (které nemám), dovolené, práci, výdělek, oblečení, kadeřníka, vztah, bezesné noci, slunné dny… Nemohu jinak. Psát! Točit! Stříhat!

Pokud vás zajímají moje dosavadní filmy, jsou ke shlédnutí na http://www.youtube.com/113kw , nebo se podívejte do mého životopisu/CV na http://www.info.113kw.net .

Po mnoha peripetiích a nejasných zážitcích, po nocích a nocích strávených učením se jak se pracuje s videem, po několika prvních videích a “dokumentech” a projektu (ve spolupráci se Strahov Soundem) shorteknomovie , po třech letech studia dramaturgie (a stavby příběhu obecně) jsem napsala scénář – příběh, který se stal, který se stává, který je částečně i symbolem…

ROOTS IN EGO: IS THERE ANY GOOD ?!
#rootsinego je totálně nezávislý film, vznikající díky sociálním sítím, spojující profesionály a nadšence. Nyní ve fázi postprodukce

A po mnoha dalších nesnázích, a mnoha lidech, kteří nechápali, kdo jsem a co dělám, nakonec vlastně jen díky existenci sociální sítě facebook a filmově orientovaných zájmových skupin na něm, se mi podařilo dát dohromady štáb lidí, které film nadchnul, a byli ochotni se mnou jít do tvorby bláznivě rozsáhlého projektu.

Roots In Ego je lehce kuriózní, vysněný projekt, scénář z prostředí alternativní kultury a nekomerčního světa mejdanů, napsaný dle námětu začínající autorky s pseudonymem 113kw, který vzniká -jak překvapivé- s extrémně nízkým rozpočtem a ve volném čase podílejících se profesionálů, z nichž někteří mají již na kontě řadu významných projektů.

113kw movie

113kw movie aneb jak si plním svůj sen…

 

Průběh příprav můžete sledovat na FB stránce:

 

http://www.facebook.com/rootsinego

 

a pokud se chcete více zapojit, můžete sledovat přípravy
podrobněji ve skupině pro “štáb” filmu

 

facebook groups – rootsinego

 

http://www.facebook.com/groups/rootsinego/ .

 

Pak ještě existuje tajná skupina jen pro profesionální členy štábu, ale ta je tajná i pro čtenáře mého blogu 🙂

Musím především poděkovat výtvarníkům Kamile Burianové a Michalu Jünglingovi a zvukaři Martinu Hejlovi, kteří jsou se mnou od začátku, za nezdolnou aktivitu a nekonečně velkou pomoc Týně Karnetové, Viktorii Hrbáčkové a Jendovi Pavlíkovi a rekvizitářce Ditě Löffelmanové, pak také geniálním maskérům FXcreator Josefu Rarachovi a Vlado Taupeshovi, a i produkčnímu Jaro Vackovi a casting director Lence Olšanové, za jejich profesní zkušenosti a ochotu je věnovat realizaci mého nápadu,a pak chci také poděkovat svým přátelům Adéle Marešové a Coline Nové, za jejich “spirituální inspirace” a myšlenkovou podporu. Děkuji Vám všem, včetně svých rodičů, kterým děkuji za každé nové ráno 🙂 , docentu Antonínu Weiserovi a ak.mal. Magdaleně Cubrové, lidé mne blízcí a drazí, DĚKUJI VÁM, protože bez pomoci těchto mne blízkých lidí by projekt vypadal úplně jinak.

Oficiální info o filmu:

logo roots in ego

 

Název „Roots in Ego“ si autoka zapůjčila z knihy „Perspektivy“
od britského filozofa Paula Bruntona, který ve stejnojmenné kapitole hovoří o zlu jako o veličině pramenící výhradně z lidského ega. Mladá autorka Kristina Weiserová pracuje ve filmovém a televizním oboru od roku 2005, na pozicích od komparsu, přes klapku, skript, až druhou asistentku režie. Studovala novinařinu a dějiny a teorii divadla a filmu, a přináší příběh z prostředí, kterému se již v několika audiovizuálních počinech věnovala.Film je určen pro moderního diváka a fanoušky krátkého filmu. Své příznivce si najde i mezi návštěvníky žánrových festivalů.

Realizace
Premiéra: 2014
Natáčení: 11.7. – 20.10. 2013
Lokace: Praha – Žižkov, Uhříněves
Formát: Full HD, digital
Délka: 35 minut

IS THERE ANY GOOD?!
Ošklivý příběh o zlých lidech ze Žižkova.
Sleduj příběh dvou sester a jejich přátel,
plný drog a elektronické hudby, odehrávající se v jediném dni.Roots in ego je příběh Natálie a její sestry Karolíny.
Natálie dělá poledance, Karolína pracuje v piercingovém salonu,
Luboš žije hudbou a je dj, Oskar a Petr žijí organizováním
prodělečných party a někteří…myslí jen nadávají po práci u piva…
jiní filozofují u nečeho ostřejšího … Je tu nějaké dobro?
Kde se bere zlo? A jak to dopadne s Natálií?

Začal(a) leden 2013

Datum vydání 2014

Studio 113kw.net

Souvisí s drogy, žižkov, zlo

Hrají Eva Kavanová jako Natálie Haabová //
Štěpánka Pencová jako Karolína Haabová //
Míra Nosek jako Oskar Tzolkin //
Michal Dudek jako Martin Princ //
Radovan Klučka jako Luboš Roll //
Norbert Žid jako Karel Čech // a další

Režie Kristina 113kw Weiserová

Předloha původní námět

Pohlaví Množné číslo (neutrální)

Scénář Kristina 113kw Weiserová, dramaturgie Vlad Taupesh

Produkce produkce Kristina 113kw Weiserová, Týna Karnetová, Viktorie Hrbáčková, grafika Kamila Burianová, kamera Tomáš Dohnal, zvuk Martin Hejl

http://rootsinego.113kw.net

LIVING THEATRE – hippies divadlo na cestě od r.1947

LIVING THEATRE

= Symbol generace hippies, symbol komunitního divadla
Politický názor: anarchie, nenásilný životní postoj, který neuznává stanovené společenské a politické normy

Základní charakteristika

  • normativní divadlo
  • časté citace
  • v 60.letech nejslavnější divadlo

 

Judith Malin (*1926) – důležitá osobnost divadla Living Theatre + Julian Beck (1925-85)

(zemřel na rakovinu, nahradil ho Hannon Reznikov, dodnes to vlastně táhne hlavně Judith Malin)

 

 

 

Začátky New School Social Research, herecká škola v NY

Erwin Piscator
Rozhodnut založit divadlo
Živoucí, žijící, reálné, život odrážející = living
1947 – oficiální rok vzniku „The LIVING THEATRE”

1948 – 1959; Bertold Brecht, Gertruda Steinová, Paul Goodman, Alfred Jarry, Jean Cocteau, F.G.Lorca

významná divadelní hra byla “Spojka” a “Lapák” (spojka je o čekání třech jazzových hudebníků na to, až jim někdo(=spojka) přinese novou dávku drogy od dealera)
1959 Keneth Braun : The Connection (Spojka)
1963 Keneth Braun: The Brig (Lapák)
1964 soud
1965 odjezd do Evropy
Mysteria a malé hry, Frankenstein, Antigona
Mysteries and Smaller Pieces – Paříž 1964

Frankenstein 25.9.1965 – prem. V Benátkách – scénografie je jakože v hlavě člověka více pater, lidi se pohybují na tom
Román M.Shelleyové, němý film Fritze Langa
2.prem.v Cassis o rok později (7/1966)

Antigona – 1967
Divadlo 18,1976,

č.10
Provokativní představení

1968 Paříž
22. březen – univerzita v Nanterre
ODEON Jean Louis Barrault
přesun do Avignonu – zde nová inscenace Paradise Now – chtěli hrát mimo jeviště, ale oni je za to vykázali – své stanovisko shrnuli do 11 bodů a ty dali na papírech všude po městě

 

 

 

 

 

 

těchto 11 bodů je defacto návod na to, jak udělat nenásilnou revoluci
PARADISE NOW – jak udělat revoluci – jedině nenásilnou a změna
1. revoluce kultur, 2. revoluce zjevení, 3. revoluce nahromaděných sil,
4. vymýtání násilí sexuální revolucí
5. revoluce akce, 6. Revoluce přeměny, 7.revoluce bytí, 8.permanentní revoluce

11.1. 1970 Berlín rozdělení na skupiny
-rozdělení na skupiny: Paříž, Berlín, Indie, Beckovi

Dosledovatelné je činnost Beckových – silně protiamerický program – The Legacy Of Kain
Six Public Acts (Šest veřejných činů)
1973 The Money Tower (Věž peněz)
1974 Turning The Earth (Obracení Země)
1975 Seven Meditations on (slajd nestihla)

Dodnes jedou, koukni na web, „Not in my name“ je poslední hra – je proti trestu smrti
LIVING THEATRE

http://www.youtube.com/watch?v=MEkUzUbagCI

 

 

VIDEA ZACHOVANÁ Z ÉRY LIVING THEATRE
Paradise NOW! – The Living Theatre in America
Available from: http://store.arthurmag.com/product/paradise-now
PARADISE NOW: The Living Theatre in Amerika DVD features rare, never-before-distributed films (including “Paradise Now” by Marty)
I WANT TO HAVE RIGHT TO SMOKE WEED!

the only existing videotape of Julian Beck, Judith Malina and the Living Theatre performing “Turning the Earth – A Legacy of Cain” which I videotaped on May 17, 1975

The 48 hour film – CHALLENGE ACCEPTED! – COMPLETED – and screwed :-D a bit/lot

header 48 hour film

The 48 Hour Film Project is a wild and sleepless weekend in which you and a team make a movie—write, shoot, edit and score it—in just 48 hours.
On Friday night, you get a character, a prop, a line of dialogue and a genre, all to include in your movie. 48 hours later, the movie must be complete. Then it will show at a local theater, usually in the next week.In 2012, over 50,000 filmmakers will make almost 4,000 films in 120 cities on 6 continents around the world. Over the 11 years of 48 Hour Film Project over 19,000 films have been made by 278,000 people.

prize 48hour film

Prize

Our HistoryThe 48 Hour Film Project’s mission is to advance filmmaking and promote filmmakers. Through its festival/competition, the Project encourages filmmakers and would-be filmmakers to get out there and make movies. The tight deadline of 48 hours puts the focus squarely on the filmmakers—emphasizing creativity and teamwork skills. While the time limit places an unusual restriction on the filmmakers, it is also liberating by putting an emphasis on “doing” instead of “talking.”

Back in May 2001, Mark Ruppert came up with a crazy idea: to try to make a film in 48 hours. He quickly enlisted his filmmaking partner, Liz Langston, and several other DC filmmakers to form their own teams and join him in this experiment. The big question back then was: “Would films made in only 48 hours even be watchable?”

The answer was a resounding yes, and now ten years later and with more than 400 competitions having taken place around the world, it is amazing to consider the success of the Project. 2012 marks the 11th time we’ve visited Atlanta, Los Angeles, New York and Austin, and the 13th time for DC.Our smallest team has consisted of one person who sets up the camera then runs around to be “on-camera”. Our largest team to date was a team from Albuquerque with 116 people and 30 horses! We’ve had about 19,000 teams in the Project over the years, and at 13 people per team, that translates to roughly 278,000 people who have answered the call to come on out and make a movie.
( quote from http://www.48hourfilm.com )

I´m in!!!

Team could be one person, so… I´m in ALONE yes hahahah. Friends will help, if not, no tragedy. Just want to try it, why not?4-7 minutes length movie? I want to try it!

😀 😀 😀 😀

Let´s give it a try 😀 SO EXCITING, FEELS HIGH ALREADY!!!

 -113kw-


48 Hour Filmmaker: Prague 2012

 

 

Update 01/10/12 I didn’t make it. I’m still working on it. Impossible because of “need for sleep”. I felt asleep with laptop on me, trying to convert some material 🙂 total exhausting… But still working on it, will be funny 😀

Update 02/10/12 FINISHED! AFTER 100 HOURS! IT MAKES SENSE A BIT (I HOPE)… but… definitely it is impossible for just ONE person to make the movie in 48 hours.

This version I made will be seen in cinema Lucerna, on 05/10/2012 at 18:00 . But…I am not happy, because I think the movie is not good… I see so many faults in it, and so many ways to do it better…

Online version MUST be edited more… oh my god I I have the feeling that it is completely SHIT in every kind of way… 🙁 uh…but

 

 

I feel so happy for writing the script, for joining the competition. But I feel realy sad about the think…that…I was thinking I can realy make it alone in 48 hours. I was kinda thinking… Kim Ki Duk made also a movie only on his own…. full length…and this is only five minutes, just like some business video I make for work… but… first I am NOT as experienced like Kim Ki Duk YET (and I have to work my ass out to be half like him…) … (thinking about how we met him on Karlovy Vary festival, and I was sitting next  to him …) and second – HE made it in 3 years! KIM KI DUK! Y_E_A_R_S_!!! And I wanted to create piece of ART in 48 hours???

…just one small…small piece, people would think… oh my, it is nice and I will think about it….

… why it didnt work the way I pictured it?

First I need a good actrice and actor. From theatre, young students possibly. Character faces. Second I need a great camera and cameraman. Third I need to make a storyboard – a little. But maybe with a great cameraman like Jan J.Filip I can do it without storyboard. God knows if he would want to help me.

Fourth I need a sound (operator? director?) for it, because otherwise, it is IMPOSSIBLE do it on my own… (so AMATEUR look :-/ )

Fifth I need two editors (edit guys?) …one will start editing as soon as we finish the first scene…

….

My god my movie is SO AMATEUR! it is horrible. people willl hate it, it is a great shame. ….younger people can do better stuffs. but did they try to say somethink bigger with the movie? Maybe… … I tried… I failed? …

 

 

I LEARNED A LOT NEW… FOR THE MOST I REALIZED, I CAN DO IT… BUT I THINK I CAN DO BETTER… It is something COMPLETELY DIFFERENT try to build story, and the most – to transport it to people… and I dont think I made it… definitelly NOT in this version…and for more the camera is HORRIBLE… so sad… it is the WORST camera I had in my movie, probably…yes, there are some nice shoots from the morning, but they are also bad quality, and too short. And the worst is that ugly shoots from club are there for a long time… MUST definitely change this before put it online.

Now the whole movie looks like made from 8 years old child…

But on the other hand, I learned a lot from this experience. And I am happy it will be screened in theatre Lucerna. It is shit, but I tried for a bit of “spirit” in it 😀 lol… damned, for a while, I was realy sure I can make it great… but without help of others professionals it is impossible… I cant act, take great camera, direct it, record sound and cut it after this. Sure not if the genre is fantasy… but, whatever, I dont regret it …maybe… I hope that Friday when everybody will see it, they will think I am crazy or what… but I dont have time for going there…but…shame… ? maybe…no so what… I did what I did.. it is maybe worse camera than my last movie, but… it was DOCUMENTARY… and this is all my story, MY fiction…I felt like I HAD to do it… like it MUST happens… so I did the best I can on my own…

 

 

 

I DONT CARE ITS ALRIGHT I DONT CARE ITS ALRIGHT HEY HEY YEY HEY…

 

whatever..if everybody in the cinema will see my ugly movie, and think about me that I am looser, and tell it to everybody… I think… KEEP TALKING BITCH YOU MAKE ME FUCKIN FAMOUS :-F dont care about what other people say… dont take it to HARD ( however strong words I write here, I always take it hard…everythink…) but thats the modern – no care – mask.

 

the ugly movie – up to you to consider if it is good or not…

 

 

 

 

 

Dáma s kaméliemi – analýza dramatického textu

Dáma s kaméliemi

Dáma s kaméliemi je román, vydaný roku 1848 ve Francii pod názvem La Damme aux camélias, autora Alexandra Dumase mladšího. Úspěšný román sám Dumas mladší dramatizoval, premiéra proběhla 2. února 1852 v pařížském Théâtre du Vaudeville, kdy hlavní roli Margueritte (v českém překladu Markéta) , ztvárnila Eleanora Duse. Hned roku 1853 Giuseppe Verdi uvádí operu La Traviata, jejíž libreto napsal Francesco Maria Piave právě podle Dámy s kaméliemi. Hlavní postava je zde přejmenována na Violettu Valéry.

V anglicky mluvících pramenech najdeme toto dramatické dílo často pod názvem Camille. Od své premiéry byla hra mnohokrát (jen u nás minimálně dvacetkrát) inscenována, a také zfilmována – existují čtyři němé a více než deset zvukových verzí z různých zemí celého světa – jmenuji film Camille z roku 1936, v němž hlavní roli ztvárnila Greta Garbo, v režiii George Cukora.

Do českého jazyka byla hra přeložena již brzy po premiéře. Pro svou analýzu jsem si vybrala verzi překladu z roku 1973 – Hana Bělohradská s použitím překladu Anny Fárové a Jaroslava Gillara.

Obsah analýzy:

  1. Hra

  2. Autor

  3. Datace

  4. Čas a prostor

  5. Rozsah

  6. Postavy

  7. Chór

  8. Stavba hry

  9. Obsah hry

  10. Komentář

  11. Překlady

  12. Inscenace

  13. Hlavní a vedlejší text

  14. Frekvence výstupů postav

  15. Srovnání času fabule, syžetu a diváckého času

  16. Závěr

  17. Poznámkový aparát

  18. Prameny

  1. Hra:

Dáma s kaméliemi (La Damme aux cammélias, Camille)

  1. Autor:

Alexandr Dumas mladší (Alexandr Dumas, fils; Alexandr Dumas, Jr.)

  1. Datace:

1848 – 1852 (1848 vychází román Dáma s kaméliemi, divadelní hra má premiéru 1852).

  1. Čas a prostor:

Odehrává se v 19.století ve Francii, v Paříži a jejím okolí, v prostředí tzv. vyšší vrstvy.

  1. Rozsah:

Za předpokladu, že průměrně je 60 stránek textu divadelní hry hráno během 1 hodiny, se dá říci, že tato hra má délku zhruba hodinu a půl – 73 stran. Text není veršovaný.

  1. Postavy:

Markéta Gauthiérová – hl.postava; Nanynka – její služebná; Olympie; Prudencie; Čička; Alfréd Duval, 24 let; pan Duval, Alfrédův otec; Gaston Rieux, 28 let; Saint-Gaudens, 55 let; Gustav, milenec Čičky; hrabě de Giray; pan de Varville; lékař; Artur; posel; sluhové; hráči a hosté salónu u Olympie.

  1. Chór:

Chór (v textu značen jako „všichni”) v tomto dramatu vystupuje pouze v posledním obraze prvního dějství. Téměř v každém dějství promlouvá hlas, ohlašující nově příchozí osoby na jevišti. Objevuje se také hlas „vzpomínek” či „myšlenekněkterých postav – značím jej jako „playback. Celá hra je převážně konverzační, avšak v osmém obraze prvního dějství a třináctém obraze prvního dějství se zpívají písně.

  1. Stavba hry:

Celkem má drama Dáma s kaméliemi pět dějství po šesti až dvanácti obrazech. Níže rozepisuji frekvenci výstupů jednotlivých postav. U každého obrazu vypisuji pouze postavy s výstupy, nikoliv všechny přítomné postavy na jevišti.

  1. dějství – pokoj ve velkolepém pařížském bytě Markéty Gauthiérové
    1. obraz : Nanynka, Varville
    2. obraz : Nanynka, Varville, Čička
    3. obraz : Nanynka, Varville
    4. obraz : Varville, Markéta
    5. obraz : Nanynka, Varville
    6. obraz : hlas, Markéta, Olympie, Prudencie, Nanynka, Varville,Saint-Gaudens
    7. obraz : hlas, Markéta, Olympie, Prudencie, Varville, Saint-Gaudens,Gaston, Alfréd
    8. obraz : Markéta, Olympie, Prudencie, Varville, Saint-Gaudens,Gaston, Alfréd
    9. obraz : playback Markéta
    10. obraz : Alfréd, Markéta
    11. obraz : Markéta, Prudencie
    12. obraz : Alfréd, Markéta
    13. obraz : playback Markéta, Olympie, Saint-Gaudens, Gaston
  2. dějství – ložnice Markéty v pařížském bytě
    1. obraz : Nanynka, Markéta, Prudencie
    2. obraz : Prudencie
    3. obraz : Alfréd, Markéta,Prudencie
    4. obraz : Alfréd, Markéta
    5. obraz : playback Markéta
    6. obraz : hlas, Nanynka, Markéta, hrabě de Giray
    7. obraz : Alfréd, Nanynka, Prudencie
    8. obraz : Nanynka, Markéta, Prudencie
    9. obraz : Alfréd, Markéta
  3. dějství – pokoj ve venkovském sídle, nedaleko Paříže
    1. obraz : Alfréd, Nanynka, Prudencie
    2. obraz : Alfréd, Markéta,Prudencie
    3. obraz : Markéta, Čička, Gustav, Nanynka
    4. obraz : Markéta, Duval, Nanynka
    5. obraz : playback Markéta, Markéta, Prudencie
    6. obraz : playback Markéta, Markéta, Alfréd
    7. obraz : hlas, playback Markéta, Alfréd, playback Alfréd, Nanynka, posel
  4. dějství – salón u Olympie plný hráčů a hostů
    1. obraz : Olympie, Prudencie, Saint-Gaudens, Gaston, Artur, lékař
    2. obraz : Olympie, Prudencie, Saint-Gaudens, Gaston, Alfréd
    3. obraz : hlas, Olympie, Prudencie, Alfréd, lékař, Gustav, Markéta, Varville
    4. obraz : Markéta, Prudencie
    5. obraz : playback Markéta
    6. obraz : Alfréd, Markéta, Varville
    7. obraz : hrabě de Giray
  5. dějství – ložnice Markéty v pařížském bytě
    1. obraz : Gaston, Markéta
    2. obraz : Nanynka, Markéta, lékař, playback Čička
    3. obraz : Nanynka, Markéta, Prudencie
    4. obraz : playback Duval, Markéta
    5. obraz : Nanyka, Alfréd, Markéta
    6. obraz : Čička, Markéta
  1. Obsah hry:

Příběh nás zavádí do života, dnes by se řeklo: „luxusních prostitutek – Olympie, Provencie, Čičky a Markéty v Paříži 19. století. Markéta je težce nemocná (z kontextu se dozvídámě, že patrně plicní chorobou) „dáma s mnoha obdivovateli různého věku, které vždy dovedla obratně využívat ke svému obohacení. Život mezi večírky a dary od movitých obdivovatelů zvolila i proto, že nemá žádnou vlastní rodinu; ale v hloubi duše touží po opravdové lásce. Prudencie je její zřejmě starší a pragmatičtější (až cyničtější) přítelkyně; která již na lásku nevěří. Čička naopak najde lásku ve vztahu s Gustavem. Markéta zahoří láskou k Alfrédu Duvalovi, mladšímu muži, který jí chodil v minulosti navštěvovat i když byla nemocná a všichni ostatní na ni zapomněli. Markéta s Alfrédem odjede na venkovské sídlo, kde prožijí několik letních měsíců štěstí, běhěm nichž Markéta postupně prodává svůj majetek. Alfréd chce tomu zabránit, a vzít starost o finance na sebe, ale během jeho nepřítomnosti Markétu navštíví Alfrédův otec, a donutí ji z morálních důvodů (aby nepošpinila svou pověstí rodinu a Alfrédovu budoucnost) vztah ukončit. Markéta se vrátí do Paříže, do náruče jiných obdivovatelů, a Alfréd po souboji s jedním z nich zahořkne a posléze odjede. Na Nový rok je Markétin zdravotní stav již velmi zhoršen. Alfréd se za ní vrací, protože otec mu nakonec sdělil pravdu o důvodech Markétina zmizení. Alfréd si nesmírně vyčítá, že ji nevěřil, a usmiřuje se s ní. V závěru hry za nemocnou Markétou příjdou všichni ze svatby Čičky a Gustava, a Markéta umírá mezi přáteli.

  1. Komentář:

1917 (1926) H. Jelínek

1923 (1924, 1925) R.Flynt

1974 E.Hodoušek

1978 M.Cikánek

1998 J.Veselý

  1. Překlady do českého jazyka:

1873 E.Züngel

1893 J.H.

1917 (1926, 1956) H. Jelínek

1917 (1918) Z.Folprechtová

1920 (1921) M.Bártová

1923 (1924, 1925) dr.F.Naske

1925 (1926) N.Tučková

1924 J.Vobrubová – Koutecká

1928 J.Soukup

1956 E.Bezděková

1965 V.Kopalová

1973 A.Fárová, J.Gillar

1973 H.Bělohradská, A.Fárová, J.Gillar

1974 V.Kopalová

1978 A.Kraus (dramatická báseň dle předlohy)

1979 A.Ambrová, M.Pospíšil, P.Scherhaufer (scénář dle předlohy)

1981 (1998) V.Kopalová

1982 S.Havlásková

2008 Žák, J.

  1. Inscenace v českém jazyce:

Veřejně přístupné databáze Divadelního ústavu, sahají pouze do roku 1945. Pokud bych chtěla vypsat skutečně všechny proběhlé inscenace na našem území, bylo by možné jěště pátrat v Národní knihovně, či v archivu Národního divadla.

  1. Inscenace Dumasova textu

1955 Krajské krušnohorské divadlo Teplice

1958 Městské oblastní divadlo Kolín

1958 Horácké divadlo Jihlava

1967 Divadlo J.Průchy Kladno – Mladá Boleslav

1967 Slovácké divadlo Uherské Hradiště

1967 Divadlo Vítězného února Hradec Králové

1969 Těšínské divadlo Český Těšín – Polská scéna Český Těšín

1971 Divadlo Na zábradlí Praha činohra Divadla Na zábradlí

1979 Horácké divadlo Jihlava

1981 Krajské divadlo Příbram

1982 Krajské a oblastní divadlo Český Těšín – Česká scéna Těšín

1995 Jihočeské divadlo České Budějovice – činohra České Budějovice

1998 Slovácké divadlo Uherské Hradiště

2009 Těšínské divadlo Český Těšín – Česká scéna Těšín

    1. Inscenace dle předlohy A.Dumase ml.

1977 Kraus A-, Dumas A. ml. (Divadlo Vítězného února Hradec Králové)

1979 Scherhaufer P., Ambrozová A., Pospíšil M. (Státní divadlo Brno – Divadlo na provázku Brno)

1991 „La Traviata Simon L., Weigl P., Piave M.F., Verdi G. (Národní divadlo Praha – balet Národního divadla Praha )

1992 „La TraviataVonásek R., Piave M.F. Verdi G. (Národní divadlo Praha – opera Národního divadla Praha)

1997 Skála G., Dumas ml. A. (Východočeské divadlo Pardubice )

2002 Žák J., Ceccaty de R., Dumas ml.A. (Plzeň : Umělecká agentura A.Kaška)

2005 „La TraviataPiave M.F. Verdi G (Jihočeské divadlo České Budějovice)

2006 „La TraviataKronbergerová M., Piave M.F. Verdi G. (Praha :Státní opera)

2007 Pavlíček M., Čermáková V., Steigerwald K., Dumas A. ml. (Divadlo Ta Fantastika Praha )

2010 „Marguerite” Prostějovský M., Boublil A., Schönberg C., Kent. J., Zamora M. (Ostrava : Národní divadlo Moravskoslezské)

  1. Hlavní a vedlejší text

V textu naprosto převažuje hlavní text, vedlejšího textu je málo (na začátku každého dějství je definována scéna, dále jsou scénické poznámky krátké a strohé, např. Nanynka připravuje večeři. Varville spí v křesle.1 či Drží bank v bakaratu.2 )

  1. Frekvence výstupů postav

Jednoznačně nejvíce výstupů má hlavní postava Markéta Gauthiérová, následuje Alfréd a Prudencie.

  1. Srovnání času fabule, syžetu a diváckého času

Divácký čas je cca hodinu a půl. Syžet se odehrává v průběhu cca 9 měsíců. Součástí fabule jsou však i události minulého roku. První a druhé dějství se odehrávají v pařížském bytě, krátce po sobě, třetí dějství s odstupem tří měsíců ve venkovském domě nedaleko Paříže. Čtvrté dějství probíhá ve společenském salónu, asi měsíc od třetího. Páté dějství se odehrává opět v pařížském bytě hlavní postavy, minimálně čtvrt roku od čtvrtého dějství, na Nový rok.

  1. Závěr

Drama Dáma s kaméliemi diváka provádí smutým osudem ženy, která na první pohled žije život plný zábavy a povrchním povyražením, a není schopna skutečné lásky. Jeden z jejích obdivovatelů však dokáže získat její důvěru, a jejich lásce nestojí nic v cestě. Zásadní obrat nastává ve čtvrtém obraze třetího dějství, kde otec mladíka hlavní postavu přesvědčí, aby svého milého opustila v jeho zájmu. Vypadala že je bezcitná, ale ve skutečnosti je schopna obrovské oběti. V závěru umírá, a jejímu milenci zůstává pocit viny z toho, jak ji křivdil. Odkaz na osud Manon Lescaut cituje i sám autor – hlavní postava tuto knihu čte. Je pravděpodobné, že Alexandr Dumas mladší román napsal podle událostí, které osobně zažil, a v příběhu ho můžeme nalézt právě v postavě milované Dámou s kaméliemi – v postavě jménem Alfréd Duval. Pokud skutečně čerpal z vlastní zkušenosti, pak se mu podařilo uchovat pocit zklamání a dojetí všech, kdo umírající ženu znali. Důkazem je obrovský, déle než 150 let trvající úspěch tohoto dramatu.

  1. Poznámkový aparát:

1. DUMAS, Alexander, ml. 1973. Dáma s kaméliemi. Bělohradská, Hana; Fárová, Anna; Gillar, Jaroslav. Praha : Dillia. str.3.

2. DUMAS, Alexander, ml. 1973. Dáma s kaméliemi. Bělohradská, Hana; Fárová, Anna; Gillar, Jaroslav. Praha : Dillia. str.56

 

  1. Prameny:

DUMAS, Alexander, ml. 1973. Dáma s kaméliemi. Bělohradská, Hana; Fárová, Anna; Gillar, Jaroslav. Praha : Dillia, 1973. 75 stran.

 

BROCKETT, Oscar. Dějiny divadla. 2.vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 948 stran. ISBN 978-80-7106-576-0

 

INSTITUT UMĚNÍ – DIVADELNÍ ÚSTAV. 2011. Databáze Divadelního ústavu [online]. Divadelní ústav. [cit. 30.1.2012]. Dostupné z WWW: <http://db.divadelni-ustav.cz>

 

 

 

Hra Aloise a Viléma Mrštíků “Maryša”

Hra Aloise a Viléma Mrštíků “Maryša”.

Ve videotéce Divadelního ústavu jsem si z celkem 20 nalezených inscenací vybrala inscenaci z roku 1981, režiséra Jana Grossmana, hranou v nynějším Klicperově divadle v Hradci Králové. Premiéra inscenace byla 25.dubna 1981.

V Národní knihovně jsem našla text divadelního dramatu Maryša, od Aloise Mrštíka a Viléma Mrštíka.

Recenze

Známé, a mj.i filmově adaptované drama bratří Mrštíků “Maryša” měli diváci možnost vidět již v celé řadě podob a variací, včetně např. komického skeče v podání Jiřího Lábuse jako Maryši a Oldřicha Kaisera jako Vávrova vnuka, v rámci 20 let starého zábavného pořadu Televarieté. Motiv vzdoru mladé ženy proti předem domluvenému manželství se starším mužem má, a vždycky měl divákům co říci.

Maryša je vrcholné dílo českého realismu. Sociální drama, popisující vesnický život ve formě tragédie. Manželství uzavřené bez lásky nemůže být šťastné, a mladé srdce se trápit nenechá, a pomůže si za každou cenu. V pěti dějstvích se divákovi představuje svéhlavá dívka Maryša (Markéta Vosková-Novotná), jejíž rodiče starý Lízal (Miroslav Švejda) a Lízalka (Marie Tardy) jsou vychytralí a lakomí sedláci. Mladý vojáček Francek (Ivo Forst), syn chudé vdovy, Maryšu miluje, ale rodiče ji provdají za starého a krutého mlynáře Vávru (Zdeněk Kopal). Jak jde čas, tak se ukazuje, že starý Vávra je skutečně špatný člověk, otec Lízal nakonec dceru nutí, aby ho raději opustila s Franckem. Než aby svou osobu vystavila hanbě, rozhodne se Maryša problém se svým starým manželem vyřešit jedem otrušíkem, podaným v kávě (v pátém dějství je onen notoricky známý dialog o ztuchlé kávě od žida). Dílo, které, jak se domnívám, má silnou vazbu na Rok na vsi (mj.také proto, že je zde také zmiňována postava Vrbčeny) je i stejně protkáno velmi relistickými popisy moravské vesnice a začleňuje lidové písně a živou muziku, kroje, a spoustu nářečních slov (hanácký, brněnský a slovácký dialekt). Pro současného diváka (či čtenáře dramatického textu) nabízí dobovou podobu mluvy obyčejných lidí; zachycení jazyka konce °19.století.

 

Pozastavme se nad mimořádně vybudovanou dramatickou postavou Maryši. Z textu bratří Mrštíků je cítit napětí a velká dramatičnost, čtenář (potažmo divák) s Maryšou soucítí. Ve třetím jednání, kdy je Maryša po dvou letech života s Vávrou sešlá a smutná, má její role výjimečně silný náboj – i kdy by mlčela, či jen šeptala. Dramatický děj je tak dobře vybudován, že každý dokonale chápe její motivy i okolnosti její situace. Každý čtenář (divák) ví, čím si prochází a je s ní tedy plně spojen – a zajímá ho její další osud a její reakce na něj. Jeho pozornost je dokonale zaujata. Právě otevřenost motivů jednání hlavní postavy je z dramaturgického hlediska silný aspekt tohoto realistického dramatu, kterým se Mrštíkům povedlo zapsat Maryšu hluboko do povědomí českého obecenstva na sta let dopředu.

Počátkem 80.let 20.století v tehdejším divadle Vítězného února (nynější Klicperovo) natáčela Československá televize televizní záznam inscenace hry Maryša v režii Jana Grossmana.

Citlivé kamerové vedení hlavního kameramana Petra Poláka a režiséra televizního záznamu Františka Filipa, divákovi nabízí dokonalý zážitek, záběrově i střihově povedenou adaptaci divadelní hry pro televizi.

 

Forma, v jaké text z konce 19.století autoři inscenace pojali, je velmi klasická, a ve velké míře vychází z původního textu bratří Mrštíků. Bohužel v některých zásadních aspektech se s předlohou rozchází, a řekla bych ke škodě výsledku. V některých pasážích režisér Jan Grossman velmi krátil text, nebo si naopak text vymýšlel vlastní. V jiných pasážích naopak text souhlasí, ale interpretačně se herci snaží o zcela opačné ztvárnění emocí. Grossman z každého jednání vyhodil několik výstupů, všechny dialogy krátil, a některé postavy vůbec neobsadil. Určitě tak přispěl ke zkrácení a zhuštění děje, ale ne všude to bylo z dramaturgického hlediska nutné.

 kostym_marysa

 

Scénický výtvarník Jaroslav Malina, a kostýmní výtvarník Martin Víšek se pokusili přenést na prkna divadla Vítězného února zhmotnělou vizi z konce 19.století – vizi Aloise a Viléma. Scéna je pojata velmi jednoduše, bílé kulisy s dveřmi a vraty, které zastupují dveře v sednici, i vrata na návsi. Změny jednání se řeší pouze doplněním dobových rekvizit (postel, stoly, petrolejová lampa), vycházejících z podrobných scénických poznámek bratří Mrštíků. Kostými pak jsou dokonalým převedením původních poznámek do reality. V kontextu doby (80.léta v Československu) to muselo působit jako únik před okolním světem. Mladému obecenstvu však jistě nudnost a prvoplánovost scény i kostýmů, spolu s dramaturgicky nešťastnými zásahy do struktury dramatu, musela znechutit a znudit původně poutavý a silný příběh Maryši. Na tuto otrockou formu se nabízejí dva úhly pohledu. Jeden je pozitivní – přínos historické věrnosti, a fakt, že to, co vidíme, doslovně popisují Mrštíkové ve své hře. Druhý nabízející se úhel pohledu je velmi kritický – jakou práci vlastně scénograf a kostýmní výtvarník odvedli? Kde je prostor pro moderní interpretaci tématu? Co aktuálního do inscenace vložili? Jak se téma snažili ozvláštnit a přiblížit současnému divákovi a jeho vkusu (nutně definovanému estetikou okolního světa a televize)? Odpověď zní – nijak. Ale jestli je to dobře, či špatně záleží na pohledu každého z diváků.

Autor scénické hudby Zdeněk Šikola se z mého úhlu pohledu také dosti minul. Unylá, rádoby historická hudba, je občas příliš vokální, v prvních dvou jednáních nevhodně citlivá až rozněžněně lenivá – nekorespondující a nepříjemná, v rozporu s tím, co prožívá hlavní postava. Hudba, znějící jako úvod roztomilé pohádky pro děti není vhodná k ději popisujícímu drama dívky, která je nucena zkazit si celý život. Krajně nevhodná je v jednom z nejdramatičtějších momentů, Francek vyjevuje svůj úmysl se znovu veřejně stýkat s již vdanou Maryšou, a začne znít kolotočová hudba druhu “starý flašinet”, což se mi zdá emočně nepřijatelné. K některým scénám se lépe hodí (začátek 3.jednání – po dvou letech) ale škoda, že unylý motiv je často opakován až otrocky, a takřka bez souvislosti s děním na jevišti.

 

Markéta Vosková-Novotná v roli Maryši podává pravdivý výkon, i když její pojetí je často až příliš expresivní. Představitel Francka Ivo Forst se často zadrhává, a zdá se, jakoby předváděl nepřiléhavé emoce ve tváři a slovech (zde je sporné, zda to nebylo záměrem režiséra). Zdeněk Kopal jako Vávra občas přeskakuje hlasem do komické polohy – zřejmě když chce přidat na důrazu, což se nedaří.

Jako chybu bych také viděla fakt, že Vávra a Francek mají špatný sestřih vlasů (podobný jako nosila mužská ikona 80.let Vlastimil Harapes), nehodící se ke kostýmům.

 

Jiřina Jelenská v roli Strouhalky exceluje. Je výborná herečka, lehkou intonací a gesty zpodobňuje vesnickou drbnu, nepřehrává a nedeklamuje jako představitelka Maryši. Také Miroslav Švejda a Marie Tardy jsou v rolích Maryšiných rodičů na správném místě. Jejich výkony působí lehce, živě a uvěřitelně.

Antonie Richtrová roli Stařenky ztvárnila velmi úsporně, omezila se na předvedení některých scénických poznámek (loupání jablka) a jiné vypustila (vůbec neodchází, zůstává sedět na svém místě). Při sledování inscenace a znalosti původního textu se nezbytně začne vkrádat pocit, že režijní vedení v mnoha místech hercům vymyslelo opačnou formu interpretace emocí, než je původně doporučováno . Nebo jsou alespoň zvolena záměrně jiná gesta či mimika, vyjadřující stejnou emoci (dle scénické poznámky) ale zcela jiným způsobem.

Miroslav Suchý a Zdenka Macková v roli hospodských neměli ve svých rolích tolik změn, jako Dagmar Felixová v roli Horačky, či Anna Cónová v roli Rozáry.

 

Ve čtvrtém jednání divák slyší podivně šílenou hudbu, která má patrně vyjádřit vniřně pokřivenou psychiku Maryši, ale melodie je opět zbytečně kolovrátková, měla by být výrazněji disharmonická. Na konec čtvrtého jednání je v textu významná změna – režisér doplnil monolog Vávry, když čeká s flintou na Francka, a monolog Maryši, modlící se k panence Marii. Pak navazuje na původní text, ale opět se zkrácením. Tento režisérův zásah má patrně zhutnit děj a přiblížit divákovi pocity obou postav – podle mne to není šťastná cesta, kterou se vydal při interpretaci tohoto díla. Mlčenlivý výklad motivů, kdy divák chápe, soucítí a vysloveně čeká na každou reakci postavy by byl silněji působivý. V této doplněné části hry se ozývá velmi emotivní a dramatická hudba, zatímco Maryša přehrává a příliš znatelně recituje text, Vávra jen sedí a jeho monolog zní z reproduktorů mimo obraz.

Toto doplnění dramatické struktury děje zasáhlo do jeho stavby nešťastným způsobem. Zbytečně vybudovalo dramatický vrchol na nehodícím se místě,

přitom když se skutečně děje nejdramatičtější situace celého příběhu – Maryša dává do kávy jed – hudba je klidná a stejně indiferentní jako v průběhu celého představení.

Režijní změny neprospěly ani v posledních třech výstupech páteho jednání, kdy místo odhalení milé tváře Vávrovy povahy (čímž Mrštíkové vystupňovali Maryšino drama rozhodování) zvolil režisér polohu hněvu. Namísto zajímavé smyčky v ději, pokusu o milostné usmíření v duchu „nejsem tak špatný“, tak režisér znovu ukazuje Vávru jako pouze negativní charakter. K tomu patří také to, že se v inscenaci Vávra kávy vůbec nenapije, dokud na něj jako odpověď v hádce Maryša nezakřičí: „Pij cos nedopil!“. Tak ovšem drama působí méně intenzivně – jen tak znovu opakuje, že Vávra si kávu s jedem skutečně zasluhuje. V původní předloze se však Vávra trochu napije – přiotráví, pak se pokusí o milostné usmiřování s Maryšou, a ta – po chvíli napětí, kdy si divák, říká, zda se nenechá obměkčit, a kafe nevyleje – Vávrovi vrátí hrnek na stůl a řekne mu ať dopije zbytek, čímž ztvrdí svůj verdikt. V inscenaci se toto ztrácí.

I původní závěr je více výrazný. Závěr, smrt Vávrova, dramatický okamžik, který by měl být spíše prodloužen a zdůrazněn, než utnut, jako zde, kde se režisér omezil na to, že po Vávrově pádu na zem do všech dveří přistoupí všichni herci – a podívají se na Maryšu (a zároveň se tak připraví se na děkovačku).

Můj názor je, že změna v tomto případě byla v neprospěch dramatické struktury příběhu. Inscenace Maryši v režii Jana Grossmana, uváděná roku 1981 v Klicperově divadle se mi příliš nelíbila. Televizní záznam inscenace, pořízený Českou televizí, se mi naopak líbil, protože ve srovnání se záznamy Divadelního ústavu byl velmi citlivě, a nerušivě sestříhán.

Prameny:

 

MRŠTÍK, Alois. MRŠTÍK, Vilém. 1.vyd. Brno. Větrné mlýny, 2005. 105 s. ISBN-80-86151-76-X

DV – 0185. FILIP, František. Maryša – Alois Mrštík, Vilém Mrštík. [ DVD ] . Televizní záznam inscenace z Divadla Vítezného února v Hradci králové. Československá televize, 1983. 84 min.

VÍŠEK, Martin. [FOTO KOSTÝMNÍ NÁVRH] . Hradec Králové. Klicperovo divadlo, 1981.

 

Analýza dramatu – Život je sen

Pedro Calderón de la Barca – Život je sen

 V této analýze se zabývám jedním z nejvýznamnějších dramatických textů renesance – drama Život je sen španělského autora jménem Pedro Calderón de la Barca, jehož dílo bylo inscenováno neustále téměř po dvě staletí.

 Během renesance a baroka se proměňuje společenské poslání divadla a jeho funkce. Objevuje se termín „pravidelná dramaturgie“ a nový způsob divadelních produkcí. Odraz nového vnímání řádu bytí v dramatu i odkazy na historické události a současnost. V této době tvoří své výpravné inscenace největší barokní dramatik, patrně druhý génius divadla po Shakespearovi, Španěl Pedro Calderón de La Barca (1600 – 1681), který během svého života psal světské hry, i mezihry (entremés 1), a pak se po sérii osobních neštěstí se stal knězem a nadále psal již hlavně autos sacramentale 2 pro město Madrid. Jeho světské hry se dají rozdělit do dvou kategorií – komedie pláště a meče (comedia de capa y espada 3) a vážné hry. Nejslavnější Calderónova světská hra je tříaktové veršované drama „Život je sen“ (La vida es sueño) – napsal 1631-1632, inscenováno bylo 1636 – filosofická alegorie o postavení člověka a záhadě života. Stěžejní drama španělského baroka, nastolující základní otázky smyslu a obsahu života, lidské existence a svobody člověka (cit. Macura, s. 147).

V tomto dramatickém díle na příběhu královského syna – prince Segismunda prezentuje barokně katolickou, idealistickou koncepci bytí, která pojímá reálný život jako pouhé snění a odlesk věčné, metafyzické existence. Jeho osudem je být vychováván v kobce – vězení, a izolaci, neboť jeho narození provázela zlá věštba. V době synovi dospělosti se král – otec rozhodne, že synovi dá i přes jeho prokletí, všechna privilegia, která mu náležejí. Segismundo nově nabytých možností využívá ve zlosti a snaze se mstít. Král ho znovu uvězní, a tehdy Segismundo, zpátky ve svém vězení, dochází k zásadnímu poznatku (potažmo sdělení – z pohledu diváka). Citaci z tohoto zásadního momentu celého dramatu uvádím níže. Následně, po určitých peripetiích, je charakter hlavního hrdiny napraven. Jako vedlejší dějová linie je v dramatu umístěna také milostná zápletka.

Hlavním poselstvím díla je poznání jedince, že samostatná volba vyšších duševních hodnot (cti, víry, pokory, poslušnosti, ušlechtilosti, velkorysosti, nesobeckosti – obecného dobra) je nejlepším řešením, ve světě, v němž si nemůžeme být ničím jisti. Autorovi se výjimečně podařilo shrnout (ať už své vlastní, či křesťanstvím inspirované) názory na základní otázky života, jeho smyslu a lidské svobody.

 

Jazyk

Citace klíčové scény – monolog Segismundo:

Ano, zkroťme, co nám dříme
v povaze, tu temnou zlost,
běs a ctižádost,
když je tomu tak, že sníme
a potom snad pochopíme,
že život je sen a snění
v světě, jenž je tím, čím není:
už chápu tu světskou lest,
člověk sní o tom, čím jest,
nežli přijde probuzení.

Král sní o tom, že je král,
a v tom poblouznění řídí
běh věcí a osud lidí:
a ten potlesk, o nějž stál,
do větru a větrem psal.
Vždyť smrt v jednom vydechnutí
obrátí to v dým a prach,
a co byl? To byl jen strach
vládnout, tuše procitnutí,
které čeká ve snu smrti.

Sní boháč, když vidí hrst
plnou zlata, strachem sklíčen,
sní, kdo si myslí, že je zničen,
a je sen, že drží půst,
sní ten, kdo začíná růst,
jen sní, kdo se dře den ze dne,
sní, kdo vsadil tisíc k jedné,
sní, kdo minul svůj den o věk,
všecko je sen, čím je člověk,
byť to nikdo neprohlédne.

Všichni sní, i já, já sám,
že v žaláři přebývám,
sním, že vidím svět svou mříží
sním, že teď mě život tíží.
Co je život? – Přelud. Klam.
Co je život? Závan vánku,
stín světýlka na kahánku.
Vše velké je malé jen.
Dnes už vím: život je sen
sen je i vír vidin v spánku.

 

V této klíčové scéně Pedro Calderón de la Barca vyslovuje hlavní myšlenku celého svého díla – svou filosofickou pravdu, ve které se, dle mého názoru, blíží k Platónovým myšlenkám (např. tyto verše chápu podobně jako výrok, že poznání spočívá v chápání neměnných forem či idejí). Je pravděpodobné, že autor vycházel hlavně z křesťanského pojetí.

 

Struktura dramatu

Tříaktové drama, s hlavní postavou Segismunda, kolem jejíhož dramatického jednání se odehrává celý příběh. Doplněn je vedlejší dějovou linií – milostný příběh, řadou vedlejších scén , s minimem scén epizodních. Rámcovou situaci bych definovala jako příběh prokletého syna královského otce a jeho cesta za poznáním.

 

Struktura textu

Text je složen samozřejmě z hlavního, ale velkou měrou i z vedlejšího textu. Plno explicitních scénických poznámek, určujících nejen pohyby postav po jevišti (případně jejich gesta a kostýmy), ale i kulisy a rozložení dekorací na scéně (viz např. I. 1.) dle mého názoru souvisí se zrodem nových forem předvádění divadla – na rozdíl od „holého“ shakespearovského jeviště se v baroku postupně setkáváme se vznikem scénografie. Divadlo se v období baroka stává smyslovým zážitkem, divák je ohromován dekoracemi, mechanismy umožňujícími létání či pyrotechnickými kouzly. Ustavuje se také výměnný systém kulisové dekorace, který se postupně stává univerzálním po celé Evropě. V souvislosti s jevištěm se mění i hlediště a rodí se tzv. kukátkové jeviště. Domnívám se, že i scénické poznámky v tomto textu Pedro Calderóna de la Barca se na změnách v „divadelnických myslích“ (a posléze na jevištích) podílely.

 

Struktura verše

Překlad Prof. PhDr. Mikeše je tvořen volným veršem, oscilujícím od AA-BB rýmu po ABBA ( příp. ABBAA i jiné typy rýmu) i v rámci jediné promluvy jedné postavy (viz. např. I. 6. – promluva Basilia).

 

Dramatické postavy

 

Tou zcela nejhlavnější postavou je bezesporu princ Segismundo, který se nachází nejprve ve věži, pak na královském zámku, a následně opět ve vězení, kde dochází k uvědomění si (a katarzi) svého osudu i klamu světa. Princ se projevuje jako sice vzdělaný, ale nejdříve zahořklý, po náhle poznaném pocitu vlastní důležitosti pyšný a zlý, až nakonec, po opětovném uvěznění, kdy poznává co, je v životě důležité, a vyslovuje ve svých promluvách filozofické pravdy; je možno nazvat moudrým. V závěru hry ho i ostatní postavy glosují jako „napraveného“ (např. III. 14. Basilio: „Tímhle skvělým činem, synu, ses mi vrátil z nenávratna.“

Dále by se za velmi důležité až hlavní postavy (zejména četností promluv, jednání a mírou charakterové prokreslenosti) dali považovat také král Basilio, Rosaura a Segismundův vychovatel Clotaldo.

 

Postavy vedlejší jsou Clarín a Astolfo.

 

Postavy pomocné jsou Estrella, důstojník, dvořan, první a druhý voják; případně skupina vojáků či lidu (který je pouze slyšet za scénou).

 

Postavy hlavní a vedlejší:

 

Basilio je stárnoucí polský král, vědec a astrolog, který celý život věřil věštbě hvězd více než schopnostem vlastního syna. „Na stará kolena“ se rozhodne, že dá synovi šanci. Postupně je zprvu překvapen jeho krutostí, posléze jeho prozřením a nečekanou moudrostí. Vystupuje jako moudrý, spravedlivý a jen po míru toužící panovník.

 

Clotaldo je starší muž, věrný pomocník krále Basilia. Vystupuje jako moudrý, ale rozhodný a přísný. Basilio ho celá léta posílal nahrazovat uvězněnému Segismundovi otce i učitele – Clotaldo s ním komunikoval. V dramatu se objevuje také druhá dějová linie milostného příběhu a smutného osudu dívky pocházející z nemanželského lože – postava jménem Rosaura. Clotaldo si uvědomuje, že on je jejím dávno ztraceným otcem, pomáhá jí a stojí za ní.

 

Rosaura je z Moskvy přicházející dívka nemanželského původu, jejíž čest pošpinil synovec krále Basilia Astolfo – slíbil jí lásku a posléze ji opustil a odjel usilovat o ruku dcery královy sestry – Estrelly. Rosaura je rozhodná, statečná a sebevědomá – ve své situaci už nemá co ztratit, jen získat. Neváhá se převlékat za muže, a je ochotna svou čest bránit i na ostří meče.

 

Astolfo je trochu pohodlný, trochu bezpáteřní synovec krále, který usiluje o přízeň své sestřenice Estrelly, přesto že miluje Rosauru – myslí si však, že jako nemanželské dítě pro něj není dost dobrá, zato že díky Estrelle se dostane na polský trůn. Vystupuje spíše jako zbabělec a pokrytec.

 

Clarín je téměř dramatický typ – commedii dell´arte připomínající postava sluhy, který se sice stará „o své“, ale zároveň umí být oddaným pomocníkem a je schopen přijmout svůj osud. Není však odvážný, ani sebevědomý jako Rosaura, s kterou přichází z Moskvy pomoci ji získat zpět její ztracenou čest.

 

V tomto dramatickém textu vystupují pouze postavy lidské, nejednají zde zvířata, věci, postavy nadpřirozené ani alegorické.

 

Čas a prostor

 

Událost počátku fabule: Čas fabule začíná před narozením prince Segismunda, v okamžiku, kdy jeho otci – králi Basiliovi, věštba prorokovala Segismundovu zločinnou budoucnost a krutou tyranskou vládu.

Událost počátku syžetu: Čas syžetu začíná momentem, kdy Rosaura a Clarín přicházejí ke věži, ve které je Segismundo uvězněn.

 

Čas vyprávěný, fiktivní, tedy čas fabule obsahuje celý Segismundův dosavadní život, nebo i blíže neurčenou dobu před jeho narozením (dobu, kdy byla jeho královskému otci sdělena věštba).

Čas vyprávění, čas znakový, tedy čas syžetu obsahuje pouze několik dní (ne více než týden) během nichž se stárnoucí král Basilio snaží zjistit, zda byla věštba pravdivá, a zda by přece jen nemohl svému synovi vládu přenechat. Nakonec se ukáže (z různých důvodů), že ano.

 

Čas vnímání, čas reálný byl v mém případě delší, než obvyklé 2-3 hodiny, neboť mne velmi zaujaly Segismundovy promluvy (hlavně v II. 18. a 19.; a v III. 1.), ke kterým jsem se při čtení vracela, recitovala si je, a znovu pomalu pročítala – a to i s odstupem dnů až týdnů. Mohla bych tedy říci, že u mne čas vnímání trval (ne jeden) měsíc – až téměř celý rok.

 

Prostor

Dramatický prostor tohoto díla je velmi stylizovaný až symbolický. Děj se odehrává na polském dvoře, v nedaleké tvrzi – Segismundovo vězení a na bojišti. Dramatický prostor je jednotný, uzavřený a přehledný. Segismundovy úvahy se někdy dotýkají lidstva, ale vždy vychází hlavně ze své vlastní situace.

 

Závěrem mohu říci, že toto dramatické dílo považuji za jedno z geniálních dramatických děl, které díky své univerzalitě, jednoduchosti a zároveň síle děje (a poselství) mohou být inscenovány kdykoliv, kdekoliv a vždy znovu zasáhnou své diváky. Právě díla jako toto, monology jako je Segismundův, jsou důvodem, proč nikdy nebude divadlo zcela vytlačeno z kulturního spektra.

 

Poznámkový aparát

1.entremés

mezihra – krátká komická hra během slavnosti, či mezi jednotlivými dějstvími tragédií nebo komedií – uváděla na scénu lidové postavy. Mistrně psal Pedro Calderón de la Barca.

(podle Pavis, 139)

2.autos sacramentale – alegorické náboženské hry provozované ve Španělsku a Portugalsku u příležitostných svátků Božího těla – morální a teologické problémy míseny s fraškou a lidovým tancem, hrány z vozů (carros). Potažmo měly předchůdce ve francouzské mysterii. (podle Brockett, 229)

3. comedia de capa y espada

komedie pláště a dýky – pro španělskou dramatickou tvorbu typická zápletka kolem urozených postav, jde jim o čest, náhodu, přestrojení. (Lope de Vega, Calderón, Tirso de Malina) Groteskní souběžná zápletka kontrastně a parodicky osvětluje svět aristokracie, soustředěna kolem postavy graciosa (sluha-šašek)

(podle Pavis, 229)

Prameny:

CALDERÓN DE LA BARCA, Pedro. Lékař své cti. Život je sen. Praha: Artur, 2008, s. 226. ISBN 978-80-86216-99-7

Zdroje:

MACURA, Vladimír. 1988. Slovník světových literárních děl A-L. 1. vydání. Praha: Odeon, 1988. 475 stran. S. 147.

PAVIS, Patrice. 2003. Divadelní slovník – slovník divadelních pojmů. 1. vydání. Praha: Divadelní ústav, 2003. 493 stran.

BROCKETT, Oscar. 2008. Dějiny divadla. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 948 stran.

PAVLOVSKÝ, Petr. Základní pojmy divadla. 1. vydání. Praha: Libru, 2004. 348 stran.