Dva experimentející umělci 19.století – malíř a básník – usilovali o estetické formulování této “nepravidelnosti”. Renoir vyslovil tuto tezi:
Krása každého popisu nalézá svůj půvab v rozmanitosti. Přírodě se příčí jak vzduchoprázdno, tak pravidelnost. Z téhož důvodu si nemůže žádné umělecké dílo činit nárok na toto označení, nebylo-li stvořeno umělcem, který věří na nepravidelnost a odmítá jakoukoli předem danou formu. Pravidelnost, řád, touha po dokonalosti (což je vždy falešná dokonalost) je pro umění zhoubná. Jediným způsobem, jak uchovat vkus v umění, je vštípit umělcům i veřejnosti vědomí nepravidelnosti. Nepravidelnost je základem jakéhokoliv umění.
A Charles Baudelaire napsal ve svém deníku:
To, co není slabě zkreslené, postrádá citovou přitažlivost; z čehož vyplývá, že nepravidelnost – to znamená neočekávanost, překvapení a údiv – je podstatnou součástí a znakem krásy.
